Ve egyptském městě Manshiyat Naser je odpad zdrojem obživy

Představte si město, jehož ulice jsou přeplněné auty, lidmi, obchody, tržišti, stánky a hlukem. Každý den toto město přitom vyprodukuje obrovské množství odpadu. A právě na okraji této mašinérie vzniklo jedno z nejpozoruhodnějších míst současného Egypta.

Manshiyat Naser, často označovaná jako Město odpadků, leží na jižním okraji stejnojmenného káhirského distriktu, na úpatí kopců Mokattam. Nejde přitom o celé město v přesném administrativním smyslu. Manshiyat Naser je jedním z káhirských distriktů a podle egyptského sčítání z roku 2017 v něm žilo 258 372 obyvatel. Čtvrť známá jako Garbage City je jeho specifickou částí, která se stala hlavním centrem komunity Zabbaleen, tradičních neformálních sběračů odpadu.

Slovo Zabbaleen pochází z arabštiny a používá se pro sběrače odpadu. Komunita, která v Manshiyat Naser žije a pracuje, si vytvořila ekonomiku založenou téměř výhradně na sběru, třídění, opětovném využití a prodeji materiálů, které by jinde skončily na skládce. Historie této komunity je spojená s migrací venkovského obyvatelstva do Káhiry a s rozvojem neformálního systému svozu odpadu. Osada na úpatí Mokattamu se začala výrazně rozvíjet v průběhu druhé poloviny 20. století a během desetiletí se z ní stalo jedno z nejvýznamnějších center neformálního nakládání s odpady v Egyptě.

Zabbaleen po dlouhá léta zaplňovali mezeru, kterou nedokázal dostatečně pokrýt oficiální systém městského odpadu. V Káhiře tato komunita podle odhadů sbírá až kolem 60 procent městského odpadu a z této části dokáže recyklovat téměř 80 procent.

Den ve Městě odpadků začíná brzy. Zatímco velká část Káhiry ještě spí, sběrači odpadu vyrážejí do ulic. Tradičně používali koňské nebo oslí povozy, dnes se vedle nich využívají také nákladní automobily a další dopravní prostředky. Jejich práce je založena na door-to-door systému. Zabbaleen sbírají odpad přímo z domácností a provozoven, převážejí ho do Manshiyat Naser a tam začíná druhá, neméně náročná část celého procesu.

Třídění. Odpad se rozebírá téměř kus po kuse. Plast patří na jednu hromadu, sklo na druhou, kov se odděluje od ostatních materiálů, papír má vlastní cestu a organický odpad další využití. Jednotlivé rodiny nebo jejich členové se často specializují na konkrétní typ odpadu.

Jedním z nejvýraznějších rysů života ve městě je právě rodinný charakter celého systému. Znalosti se předávají z generace na generaci a děti vyrůstají v prostředí, kde je třídění odpadu součástí každodenního života. Z pohledu člověka zvenčí může být takový způsob života nepředstavitelný. Z pohledu samotné komunity ale nejde jednoduše o příběh o „lidech žijících mezi odpadky“. Je to složitá ekonomická struktura, která vznikala po desetiletí a umožnila tisícům rodin vydělávat si na živobytí.

Zabbaleen nejsou pouhými příjemci odpadu. Jsou jeho zpracovateli a obchodníky. Materiály, které vytřídí, putují dále k výrobcům a zpracovatelům. Některé suroviny se prodávají podle hmotnosti, jiné se dále zpracovávají přímo v komunitě. Odpad se tak pohybuje mezi domácností, sběračem, třídírnou, dílnou a průmyslem.

Zatímco moderní evropská města budují sofistikované systémy tříděného odpadu, sběrné dvory, recyklační linky a digitální infrastrukturu, Zabbaleen vytvořili vlastní systém založený na lidské práci, rodinné organizaci a detailní znalosti materiálů.

Město odpadků však není jen skládka, ale živá městská čtvrť. Najdete zde domy, obchody, dílny, školy, restaurace i náboženské stavby. Rozdíl je v tom, že ekonomický život místních obyvatel je téměř neoddělitelně propojen s odpadem. V některých částech čtvrti je materiál uložen přímo v obytných prostorech. Ulice mohou být zaplněné pytli, plastovými lahvemi nebo kartonovými krabicemi. Vozíky s nákladem se pohybují mezi domy a jednotlivé provozovny zpracovávají různé druhy materiálu.

Některé fotografie Manshiyat Naser proto vypadají téměř surrealisticky. Na jedné straně jsou obrovské hromady odpadu, na straně druhé funguje normální městský život. Děti chodí do školy, lidé nakupují, rodiny žijí ve svých bytech a pracovní den pokračuje stejně jako kdekoli jinde.

Manshiyat Naser má také výrazný náboženský rozměr. Zabbaleen byli historicky převážně koptští křesťané, přestože Egypt je zemí s muslimskou většinou. V posledních desetiletích se však demografická situace oblasti proměňovala a dnes zde žijí také muslimští obyvatelé. Koptská komunita je s místem spojena natolik silně, že Manshiyat Naser bývá někdy označována také jako „křesťanská čtvrť“.

Nad ulicemi Garbage City se navíc nachází jedna z nejpozoruhodnějších sakrálních staveb v Káhiře, jíž je Cave Cathedral, známá také jako kostel svatého Šimona Tannera. Chrám je vytesán přímo do skalního masivu Mokattamu a stal se jedním z výrazných symbolů místní koptské komunity.

Život místní komunity se zásadně proměnil také v okamžiku, kdy do káhirského systému svozu odpadu začaly vstupovat soukromé společnosti. V roce 2003 egyptská vláda uzavřela smlouvy se soukromými firmami na svoz odpadu. Pro tradiční sběrače to znamenalo větší konkurenci a nejistotu. Jejich dlouholetý neformální systém najednou soupeřil s formálním systémem založeným na městských a soukromých službách.

Další dramatická rána přišla v roce 2009. Kvůli obavám ze šíření prasečí chřipky H1N1 nechala egyptská vláda utratit stovky tisíc prasat chovaných v komunitách Zabbaleen. Prasata přitom měla v jejich ekonomickém systému důležitou funkci, protože konzumovala část organického odpadu. Rozhodnutí proto nebylo jen otázkou chovu zvířat. Zasáhlo celý ekonomický model komunity.

Manshiyat Naser se tím dostala do ještě komplikovanější situace. Lidé, jejichž práce pomáhala Káhiře zbavovat se odpadu, současně bojovali o to, aby jejich vlastní způsob obživy nezmizel.

I dnes Manshiyat Naser dlouhodobě čelí problémům s infrastrukturou, hygienou, bezpečností práce a přístupem k některým základním službám. Život a práce v prostředí, kde se manipuluje s obrovským množstvím odpadu, přinášejí zdravotní rizika. A přestože komunita vytvořila pozoruhodně efektivní recyklační systém, nelze přehlížet cenu, kterou za něj lidé platí.

O Manshiyat Naser se svět začal výrazněji zajímat také díky dokumentárnímu filmu Garbage Dreams režisérky Mai Iskander z roku 2009. Film sledoval chlapce vyrůstající v komunitě Zabbaleen a jejich budoucnost v době, kdy se tradiční způsob sběru odpadu dostával pod stále větší tlak. Dokument pomohl ukázat, že za pojmem „Město odpadků“ nejsou jen hromady odpadu. Jsou tam lidé se sny, rodiny, práce, ambice a otázka, co se stane s komunitou, jejíž ekonomika je postavena na službě, kterou město potřebuje, ale současně ji dlouho nedokázalo plně integrovat do svého oficiálního systému.

Zdroj: phmuseum.com, wikipedia.org, atlasobscura.com