Byl tak malý, že se vešel do dlaně. Jeho příběh začal bojem o každý nádech

Existují chvíle, kdy se vám svět v jediném okamžiku zastaví. Chvíle, kdy stojí rodiče u skleněné stěny inkubátoru, stisknuté srdce jim nedovoluje volně dýchat a pod tenkou vrstvou skla vidí ležet droboučký uzlíček – tělíčko tak malé, že se celé vejde do jediné dlaně. Přesně takový byl začátek příběhu malého Adámka. Příběhu, který začal bezmocí, strachem a slzami, ale postupně se proměnil v ten nejkrásnější důkaz toho, jak obrovskou sílu v sobě mají ti nejmenší z nás a jak zázračná péče ve spojení s rodinnou láskou dokáže zachraňovat životy.

Když naděje visí na vlásku

Byl horký červencový den roku 2009, když se v pražském Podolí narodil chlapec, který měl na svět neuvěřitelný spěch. Vážil pouhých 760 gramů. Pro jeho maminku Gábinu to byl moment nepopsatelné bolesti a paralyzujícího strachu. V srdci si totiž ještě čerstvě nesla hlubokou jizvu ze ztráty předchozího miminka ve 23. týdnu těhotenství a najednou stála zničehonic před novou, zdánlivě nepřekonatelnou zkouškou.

Naštěstí v tom nebyla sama. Obrovskou a pevnou oporou jí byl po celou dobu tatínek Jirka. Když přišly nečekané bolesti břicha, byl to právě on, kdo Gábinu neprodleně odvezl do nemocnice a po celou dobu u ní věrně stál. V podolské porodnici padla neúprosná diagnóza: porod už nelze zastavit. Přišly kapačky, podávání kortikoidů na zrychlené dozrání plic a nakonec přirozený porod koncem pánevním. Když se pak v neděli 5. července v šest hodin ráno malý Adámek narodil, byl tak křehký, že se o něj všichni báli. Pro rodiče neexistuje těžší chvíle než ta, kdy musí odejít z porodnice domů s prázdnou náručí a své děťátko nechat na oddělení intenzivní péče napojené na přístrojích.

„Adámek je bojovník, říkal nám tehdy pan doktor. A ta slova se pro nás stala kotvou, ke které jsme se upínali. Byla to obrovská vzpruha pro psychiku v dobách, kdy se zdálo, že už nemáme kde brát další sílu a naději.“ — Vzpomínka maminky Gábiny.

První boj na novorozenecké JIP

První týdny a měsíce na novorozenecké JIP v podolském Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPMD) připomínaly nekonečnou horskou dráhu emocí. Každé ráno začínalo telefonátem s třesoucím se hlasem a otázkou: Jak je na tom náš chlapec? Gábina a Jirka žili v rytmu nepatrných pokroků a náhlých propadů. Počítal se každý gram váhy navíc, každé úspěšné nadechnutí a každá stabilní hodina bez komplikací. Jirka byl mamince nepřetržitou oporou a dodával jí sílu i v chvílích, kdy sama propadala beznaději.

Předčasně narozené děti však musí svádět boje, o kterých dospělí často nemají ani tušení. Adámkovo tělíčko čelilo zákeřným infekcím, kvůli kterým musel opakovaně dostávat silná antibiotika. Bojoval s chudokrevností a potřeboval krevní transfuze, aby získal novou sílu. Lékaři s napětím sledovali průchodnost jeho drobných střívek i stav očiček. Byly dny, kdy musel dostat dýchací kanylu, aby si jeho unavené plíce mohly na čas odpočinout. Každý takový den byl pro celou rodinu zkouškou víry a nezlomnosti.

Síla doteku a cesta domů

A Adámek skutečně bojoval. Droboučký chlapec s obrovskou touhou žít se den za dnem pral o své místo na slunci. Zpočátku stačil jediný dotek mámina prstu přes otvor v inkubátoru. Zásadní obrat však přinesl okamžik, kdy zdravotníci dovolili poprvé vyzkoušet takzvané „klokánkování“.

Chvíle, kdy si maminka poprvé položila to drahocenné, polonahé a neobyčejně křehké stvoření přímo na svůj holý hrudník, přinesla nefalšovaný zázrak. Teplo mateřské náruče, známý tlukot srdce a blízkost obou milujících rodičů dokázaly to, co žádné léky na světě. Adámkův dech se zklidnil, puls se stabilizoval a jeho tělíčko začalo lépe přibírat na váze. Z nepatrných mililitrů mléka podávaných stříkačkou se postupně staly první pokusy o kojení. Po dlouhých třech měsících, 7. října 2009, přišel den, v který v červenci málokdo odvážil hlasitě doufat: Adámek mohl konečně odjet domů v náručí svých šťastných rodičů.

Životní zkouška a odkaz, který žije v celé rodině

Po návratu z nemocnice se rodina těšila z běžných dní a po čase k Adámkovi přibyl i mladší bráška. Život plynul spokojeně, dokud nepřišla těžká rána. Když bylo Adámkovi šest let, jeho tatínek Jirka tragicky zahynul. Gábina zůstala na výchovu obou chlapců sama, bez muže, který ji ještě pár let předtím držel za ruku u inkubátoru. Musela v sobě najít obrovskou sílu, aby dokázala jít dál, byla svým synům pevnou oporou a vytvořila jim domov plný lásky.

Dnes je z Adámka 17letý kluk, který vyrostl v silného a zdravého mladého muže. Podoba s tatínkem se v něm nezapře – ať už v rysech obličeje, v gestech nebo letmém úsměvu. Jirka odešel příliš brzy, jeho vzpomínka a odkaz ale pro Gábinu i celou rodinu žijí dál v Adamově tváři a v tom, s jakou radostí prochází životem. Jeho příběh je připomínkou toho, že sobě často máme mnohem víc síly, než si v těžkých chvílích dokážeme představit. Víra v dobré konce, nezlomná rodinná láska a trpělivost dokážou překonat i ty nejstrmější překážky.