Chtěla jsem ADHD psíka. Dostala jsem zrcadlo.

Plán, který vypadal chytře

Před týdnem jsem ještě vstávala v pět. Káva, běh, chvíle na psaní nebo čtení, pak práce. Klid, který jsem si bránila jako poslední civilizovaný ostrov v moři vlastní roztěkanosti. Měla jsem systém. Nefungoval vždycky, ale existoval a občas jsem si na něj i vzpomněla.

Rozhodovala jsem se dlouho, jestli na psíka vůbec mám čas a trpělivost. Přemýšlela jsem měsíce, psala si klady a zápory, ptala se lidí, co to obnáší. Pak jsem se rozhodla úplně jinak, než jsem si celou dobu plánovala: když už, tak border kolie. Nejchytřejší plemeno, nejvíc energie, nejmíň vhodné pro člověka, který sám sobě těžko drží pozornost déle než dvacet minut. ADHD žena a ADHD psík si přece budou rozumět. Nikdo mi neřekl, že rozumět si znamená, že se to sčítá, ne že se to vyruší.

Než Nixi přijela, vypracovala jsem si nádhernou příručku podle nejlepších kynologických odborníků. Harmonogram krmení, spánku, socializace, rozpis prvních čtrnácti dní po hodinách, barevně odlišený. Tři strany, tabulky, poznámky pod čarou. Můžu ji klidně zahodit. Nixi ji nečetla, a upřímně, ani ji nezajímalo, že existuje.

Týden dovolené, jen ne pro mě

Ten ostrov klidu je pryč, možná navždycky, uvidíme. Byl to týden dovolené – jen ne pro mě. Bobíky a loužičky zvládáme obstojně, i když mi teď Garmin každý den hlásí sto vystoupaných pater. Máme to ven jedno patro. Sto pater a nikam jsem nedošla.

Na svoje věci teď nemám čas vůbec. Žádné ráno v pět, žádný běh, žádná kapitola večer před spaním. Den se mi rozpadl na úseky mezi tím, co Nixi právě dělá a co udělá za chvíli, a v těch mezerách stihnu tak akorát dojít pro kávu, kterou pak nechám vystydnout, protože se něco děje, vždycky se něco děje. Tohle jsem dělávala já sama sobě celý život – rozjet úkol, nechat se odvést detailem, ztratit nit. Teprve teď to vidím zvenku, na někom jiném, a je to nepříjemně přesné.

Uklízet se dá, jen ne sama. Když utírám prach, Nixi mi bere ubrousky přímo z ruky a uklízí se mnou, svým způsobem – odnáší je do pelechu a tam je slavnostně roztrhá na cucky. Ze dveří pokoje to sledují dvě kočky s výrazem, že právě podaly stížnost na neschopné vedení domácnosti. Drží protestní hladovku, aby bylo jasno, na čí jsou straně, i když u misky se ta zásada vždycky trochu ohne.

Byt jsem před jejím příjezdem upravila, schovala kabely, odklidila boty, cítila jsem se připravená. Bylo to gesto, ne strategie. Nixi zajímá úplně všechno, co jsem přehlédla, a hodně z toho, co jsem nepřehlédla taky. Uvažuju o holobytu jako o rozumném dalším kroku. Vysavač a mop jsou oficiální nepřátelé číslo jedna, na které se štěká zpovzdálí i zblízka, podle nálady a odvahy toho dne.

Koupila jsem čichací interaktivní hračky, protože jsem četla, že unaví psí mozek líp než procházka. Teoreticky nádherná myšlenka, jedna z těch, co fungují perfektně v recenzích jiných lidí. Nixi na to má vlastní metodu: místo hledání pamlsku hračku prostě rozkouše, dokud ta záhada nepřestane být záhadou. Výzvu vyhrává ona, ne hračka, ne já, rozhodně ne výrobce, který si tohle plemeno nikdy nezkusil doma.

Kurz, který se nekonal

Ráda plavu a samozřejmě jsem si přála, aby mi jednou dělala společnost i Nixi. Takže jsem nastudovala správný postup. Žádné hrdinství, žádné házení štěněte do vody jako ve filmu. Pěkně pomalu – nejdřív tlapky, potom maximálně po bříško, vlažná voda, pochvala, osušit. Měla jsem to nastudované tak dokonale, že bych klidně mohla pořádat kurz „Jak správně uvést psa do vodního života“.

Nixi měla ovšem vlastní metodiku. Jmenuje se: skočit tam dřív, než člověk stačí cokoliv vysvětlit.

Než jsem stihla realizovat svůj pečlivě připravený plán, zmizela celá v malém jezírku. Ne po bříško. Ne po tlapky. Celá. Včetně hlavy. Vynořila se, zamrkala a jedno ucho jí stálo nahoru, jako by právě objevila novou životní disciplínu a nechápala, proč jsem s tím opatrným seznamováním vůbec ztrácela čas.

Já jsem tam stála s představou poslušného vodního psíka a místo toho držela mokrou borderku s výrazem: „Tak co budeme dělat dál?“

Venku to není lepší

Venku je to podobná jízda, jen s čerstvým vzduchem. Jede, jede, jede – vodítko, keř, cizí pes v dálce, kaluž, která rozhodně stojí za prozkoumání – a pak se uprostřed čichání náhle zastaví, sedne si a je jí jedno, že stojím uprostřed chodníku jako pošahaná s taškou na bobíky v ruce. O dvě minuty později jede zas, jako by k tomu zastavení nikdy nedošlo. Sbírá trofeje po jiných – odloženou myš od sousedovy kočky, kobylku, jednou i něco, co jsem raději nezkoumala zblízka. Nosí mi to s hrdostí někoho, kdo si myslí, že mi dělá radost. A možná ji dělá.

Doma pak přijde ten výpadek proudu, o kterém jsem psala – uprostřed hry najednou upadne a deset minut chrupe, jako by ji někdo vypnul. Pak se stejně náhle probere a jede dál, beze stopy po tom, že by si něco pamatovala. Závidím jí to. Já si každou rozjetou myšlenku, kterou jsem nedokončila, pamatuju roky.

Kdo koho vlastně vychovává

Možná jsem si nepořídila psa, který se mi přizpůsobí. Možná jsem si pořídila tvora, který mi každý den bere kontrolu z rukou – i ty ubrousky.

Border kolie prý potřebuje program a jasná pravidla. Zatím jediné pravidlo, které platí, je moje. A to zní: kávu si už nedávám horkou.