Čtyři pytle granulí a jedno štěně jménem Nixi

Ve spíži mám čtyři pytle granulí. Otevřené všechny čtyři.

Věda proti realitě

Nejsem na to hrdá, ale vysvětlím. Jsem nutriční specialistka. Než Nixi přijela, strávila jsem analýzou složení víc času než výběrem vlastní dovolené. Chci mít samozřejmě fitness psa, tak přece nebudu krmit něčím, co jsem důkladně nezanalyzovala. Bílkoviny, poměr, doporučení pro tohle plemeno. Vybráno, koupeno, hotovo. Pak jsem potkala kamarádku se stejnou rasou. Její pes prý miluje jiné. Koupila jsem i tyhle. Druhá kamarádka měla třetí tip. Taky koupeno. Čtvrtý pytel mám z čiré paniky, že jsem něco zásadního přehlédla.

A granule jsou vlastně to jednodušší téma. Za nimi následuje vejce, kolem kterého se odborné názory mění rychleji, než stačím sledovat. Smí se. Ne, nesmí. Ne počkat, smí, ale jen žloutek. Nebo jen bílek. Minulý měsíc jsem to věděla jistě, dneska už ne. Kdybych se řídila tím, co si o vejcích myslí Nixi, mám to jednoduché – sní je, ať jsou syrová, vařená nebo ve skořápce, a je jí naprosto jedno, který článek zrovna tvrdí opak. Nejistá jsem tu jenom já.

Když nechtěla papat

Než jsem ale řešila granule a vejce, řešila jsem něco naléhavějšího. Nixi prvních pár dní nechtěla jíst sama. Seděla u misky, koukala na mě, nic. Zkusila jsem tedy jediné, co mě napadlo – dřepla jsem si k ní a předstírala, že jím taky. Bez jídla, jen s výrazem naprosté gastronomické extáze. Fungovalo to. Za cenu důstojnosti, ale fungovalo – a kdyby mě v tu chvíli viděl někdo z rodiny, musela bych řešit něco úplně jiného než jídelníček.

Útok na misku

Tahle fáze naštěstí netrvala dlouho, a nahradila ji fáze přesně opačná. Dneska stačí kdekoliv zahlédnout misku – jakoukoliv, cizí, prázdnou, ideálně cizí a plnou – a je to útok. Chodíme na návštěvy k psím kamarádům v okolí, a první věc, kterou Nixi udělá po vstupu do bytu, je zkontrolovat jejich misku. Ne pozdravit psa. Misku.

Prázdná miska ji přitom baví skoro stejně jako plná, jen jinak. Prázdná miska je totiž hračka, a to výborná – nese ji v tlamě jako trofej, klape s ní o podlahu, honí ji po celém bytě. Jediný problém je, že s miskou v tlamě přestává vidět, kam šlape, takže tahle honička obvykle skončí nárazem do nohy od stolu, otočkou o sto osmdesát stupňů a další ranou do gauče, než se rozhodne, kterým směrem to vlastně chtěla jít.

Nejostřejší podobu má tenhle hlad u kuřecích prsou s rýží. Vařím je ve větší dávce, na dva dny dopředu, protože kdo by vařil kuře denně. Nixi ovšem svou porci nejí, ona ji likviduje. Miska cinkne o podlahu, ozve se zvuk, jako by spustili vysavač, a je hotovo. Dva mlasky, možná tři, a už kontroluje prázdné dno, jestli náhodou nezůstal nějaký atom, který přehlédla. Jednou jsem tu misku postavila o vteřinu dřív, než jsem stihla uhnout rukou, a téměř jsem o prst přišla i já – ne ze zlomyslnosti, prostě z nadšení, které nerozlišuje mezi kuřetem a vším, co je zrovna v dosahu.

Tvaroh a bílá srst

Podobně nadšeně reaguje i na tvaroh, který patří k jídelníčku taky, protože štěňatům se doporučuje, a je to skvělá potravina, na tom si stojím jako nutriční specialistka i jako člověk. Nixi ho miluje s intenzitou, která hraničí s posedlostí – tak zuřivě, že polovina svačiny neskončí v tlamičce, ale kolem ní. Na první pohled to není vidět, srst má dost bílou na to, aby se v ní tvarůžek dokonale schoval. Pozná se to jedině hmatem – pohladím, ruka se přilepí, a já vím, že svačina dopadla podle plánu, jen ne tak, jak jsem plánovala.

Co se nesmí (a co se přece jen smí u babičky)

S tímhle apetitem logicky souvisí i to, co k jídlu nepatří vůbec. Jídlo od stolu je zakázáno, absolutně, bez výjimky – u nás doma. Žádné oči u talíře, žádné packy na koleni, žádné výjimky ani na Vánoce. U babičky, kam jezdí na hlídání, když jdu do práce, to funguje podle všeho jinak. Nevím nic jistě, na nic se neptám, a raději to tak nechávám. Co oči nevidí, srdce nebolí, a babiččina kuchyň zůstává zónou mimo mou jurisdikci.

Jablko jako hračka

O trochu jinak dopadla snaha o vitamíny. Jablko jsem nakrájela na kousky, jak se patří, vitamín A, vitamín C, ukázková svačina. První kousek Nixi čekala, že bude chutnat jako kuře. Nechutná. Ten výraz zklamání se nedá naučit, musí se prožít. Jíst se to nebude. Šťouchat packou, převracet čumákem, přemisťovat na strategicky nevhodná místa ano. Týden po té svačině pořád nacházím kousky jablka tam, kam by je nikdo soudný neschoval – za polštářem, pod skříní, jednou i v botě, která na to rozhodně nebyla připravená.

Lov v zahradě

Jenže ani rozházené jablko není nejhorší varianta toho, co skončí v jejím žaludku. Nejhorší je zahrada. Moje kočky, Míša a Richard, jsou pilní lovci, o čemž jsem neměla ponětí, dokud se u nás neobjevila Nixi. Myšku uloví a nechají ji v trávě jako dárek. Panička ji najde – tedy spíš Nixi ji najde jako první. Čenich dole, ocásek nahoru, přímý kurz na místo činu.

Pak už jde jen o to, kdo je rychlejší. Ona s myší v tlamě, já se křikem, který zdaleka nezní jako hlas vyrovnané nutriční specialistky. Peláší mezi záhony, já za ní, přes trávník, kolem keře, jednou i skrz maminčiny hortenzie, která to nikdy neodpustí ani mně, ani jí. Chytím ji, otevřu jí tlamičku, kontrola. Někdy tam ještě něco je. Někdy je pozdě a zbyla jen otázka, na kterou si radši neodpovídám. Sousedi mě podle všeho už mají zařazenou jako tu paní, co každé ráno běhá zahradou a křičí na psa jménem, jako by šlo o život. Občas jde.

Odměna, která nevydržela

Za tu snahu jsme si s Nixi nedávno vysloužily odměnu – koupila jsem jí box na hračky, protože jich má opravdu, ale opravdu hodně. Vydržel přesně dvacet čtyři minut a patnáct sekund.

Nutriční specialistka jsem pořád já. Jídelníček – a teď zjevně i pořádek v hračkách – ale sepisuje někdo jiný, a nekonzultuje to se mnou.