Článek
Úvod pro ty, co Nixi ještě neznají
Před deseti dny jsem si domů přivedla border kolii, plemeno, které je prý ideální pro lidi s ADHD, protože si prý budou rozumět. Nikdo mi neřekl, že „rozumět si“ znamená, že se to sčítá, a ne že se to vzájemně vyruší. Od té doby vím, že sto vystoupaných pater denně je normální denní dávka, že příručky od kynologických odborníků psi nečtou, a že klid, který jsem si kdysi bránila jako poslední civilizovaný ostrov, je definitivně pryč. Nixi si mezitím osvojila nový životní styl – najet na plné obrátky, pak uprostřed hry padnout a deset minut chrupat, jako by jí někdo vypnul přívod.
Odpočinek, který mi vnutila
Jsem typ člověka, který si každý večer naplánuje: teď si dám pauzičku, sednu k telce, podívám se na pořádný díl seriálu. A každý večer se to taky nekoná. Protože než se posadím, musím napřed srovnat všechny polštářky. Pak se uvelebím, vydržím tak deset minut, a najednou – aha, dveře od šatny jsou pootevřené. Vstávačka, zavřít, znovu uvelebení, deset minut klidu, zapípá myčka. Aha, vyndám myčku. Když vyndávám myčku, zjistím, že je potřeba vynést odpadky. A tak pořád dokola, až se k té televizi vrátím v deset večer, kdy je jediná rozumná věc jít spát.
Nixi, moje border kolie, na tohle má vlastní recept. Když si sednu nebo lehnu, přijde a natáhne se vedle mě. Protože jako štěně potřebuje odpočívat hodně, odpočívám teď s ní – ne že bych to nutně potřebovala, ale je to vůči ní jaksi nutné. Tak jsem už prokousala skoro všechny seriály na ČT1, a to není skrytá reklama, ale když už platím měsíčně těch 150 korun, tak ať z toho něco mám.
Odpočinek
Umění čumět
Naučila jsem se taky nový skill, o kterém jsem netušila, že existuje: čumět. Jen tak stát a čumět. Ani když byly děti malé, jsem takhle nečuměla, a to už je co říct. Teď stojím na zahradě nebo na chodníku a čumím na ptáčky, na slepičky sousedů, na mouchu, co si to štráduje po zdi, na kus trávy, který se z nějakého důvodu právě hýbe. Nixi mezitím pátrá – čenichem přilepeným k zemi, soustředěná jako detektiv na stopě, a já stojím vedle a čumím na to, na co zrovna čumí ona, protože nic jiného se momentálně neděje a spěchat není kam.
Jenže tenhle nově nabytý klid má háček. Zatímco se my dvě učíme zpomalovat, doma zuří úplně jiná válka.
Před a po
Ještě před pár týdny měly moje dvě čtyřleté kočičí mimina celý byt jen pro sebe. Pospávaly, kde se jim zlíbilo, postel byla prakticky jejich osobní království se vším všudy, včetně práva veta na to, kdo si na ni smí sednout. Tehdy jsem si jednou povzdechla, že kdyby tak věděly, jak si teď užívají klid. Netušila jsem ale, co si nachystám sama sobě, a ony netušily vůbec nic, což bylo asi to nejlepší období jejich koččího života.
Po Nixině příjezdu se obě urazily tak zásadně, že tři dny nepřišly ani domů, jako by odešly stávkovat k babičce. Odvážnější byla kočka Míša – přišla dřív, jednou Nixi jednu pořádně vrazila, a tím si to obě jako dvě ženy vyřešily hned na začátku, bez zbytečných tahanic. Teď Míša sleduje Nixi z bezpečné vzdálenosti, obvykle z linky, ze skříňky nebo z postele, protože ta je naštěstí ještě dost vysoko na to, aby tam Nixi vyskočila. Zatím.
Kocour Richard je, promiňte mi to pánové, srab. Domů se sice vrací, protože i uražená hladovka nakonec prohraje s pudem sebezáchovy – hlavně netuší, kde žijou granulky, a bez cizí pomoci by je asi nenašel, ani kdyby mu je někdo nakreslil na mapu. Ale sleduje dění z nejvyššího schodu mezonetového schodiště jako generál z velitelského stanoviště, a ke svačince se přiblíží jen tehdy, když je v bytě naprosté ticho a žádný nepřítel není v dohledu.
Richard
Tajná operace: kočičí miska
I přes tohle vzájemné oťukávání jim ale hlad nakonec nedá a musím je nakrmit – jenže na tajno, protože před Nixi to nejde. Kočky totiž pořád drží protestní hladovku. Vážně. Přijdou jednou za čas, ostentativně přehlédnou misku a odejdou s výrazem, že tohle rozhodně není hladovka z rozmaru, ale z principu. Mám o ně starost – co když si to fakt neodpustí a vážně nejedí. Takže jim přistrojuju, běhám s miskou po celém bytě, hledám, kde se která kočka právě urazila nejvíc, a když ji konečně přemluvím, musím ji ještě při jídle hladit a uklidňovat, jinak prý ten pokrm ani nemá cenu.
Jednou jsem po tajné operaci nestihla uklidit zbytek kočičí paštiky. Jednou. Nixi tam byla dřív, než jsem se stačila otočit – a ani moje vlastní sprinty na ni nestačily. Ochutnala, a soudě podle výrazu, dala by jí nejspíš víc hvězdiček než kterémukoliv psímu granulovanému menu.
Od té doby řeším logistiku jako válečný štáb. Koupila jsem nové misky a celý den je přesouvám podle toho, kdo se zrovna pohybuje blíž a kdo vypadá hladověji – kočka v koutě, kočka na skříni, pes všude jinde.
Další den jsem si myslela, že mám chvilku – Nixi spala tím tvrdým psím spánkem, kdy vypadá, že se nehne ani na dělostřeleckou salvu. Odskočila jsem si vyndat prádlo z pračky. Než jsem se vrátila, slyšela jsem od kuchyně podezřelé mlaskání. Nixi právě dopíjela poslední kapky mléka z misky, kterou kočky dostaly jako úplatek za uraženost. Zvedla hlavu, olízla si tlamu a podívala se na mě s výrazem someliéra, který právě ochutnal víno hodné ocenění.
Je to jeden velký logistický chaos, něco mezi krmnou stanicí a utajovanou operací, a jediná jistota je, že v tom prohrávám všichni – kromě Nixi.
Co bude zítra a pozítří, netuším, ale podle dosavadní bilance to bude něco, na co mě žádná příručka nepřipravila, protože takové příručky evidentně nikdo nepíše. Tahle domácnost mi denně servíruje novou epizodu, obvykle bez varování a bez scénáře. Jediné, co s jistotou vím, je, že hlavní roli v ní nehraju já.
