Jak jsem se (velmi neochotně) stala běžkyní

Ještě před pár měsíci bych vám s naprostou jistotou vysvětlila, proč je běh jeden z nejméně smysluplných sportů, které kdy lidstvo vymyslelo. Já jsem totiž byla odpůrce běhu už od dětství. A to odpůrce zásadový, dlouhodobý a ideologicky pevný. Už na základní škole mě nutili jezdit na všechny ty dětské závody. Upřímně řečeno mám podezření, že ty závody nebavily vůbec nikoho. Jediná jejich výhoda byla, že jsme se na chvíli ulili ze školy. A i to bylo trochu paradoxní – člověk se vyhne hodině matematiky, aby běžel 1500 metrů a přemýšlel, jestli přežije. Představa běhu na 1500 metrů mi tehdy připadala jako něco mezi trestem a experimentem, jak zjistit, kolik toho dětské plíce vydrží. Už tehdy jsem si v duchu říkala, že pokud někdy budu mít možnost rozhodovat o svém sportovním životě, běh se v něm rozhodně nevyskytne.

A docela dlouho to tak opravdu bylo. Celý život jsem se tak nějak motala ve fitku. V zápalu nadšení jsem si udělala několik trenérských certifikací, začala pracovat s lidmi, vysvětlovat správnou techniku dřepů, mobilitu kyčlí a různé zajímavé věci o svalech, o kterých většina populace ani netuší, že existují. A hlavně jsem si mohla s odborným výrazem říkat, že aerobní aktivity přece nejsou nic pro profesionála. Závaží ano, činky ano, silový trénink samozřejmě. Ale běh? Běh je přece pro lidi, kteří nemají posilovnu.

Jenže člověk si může myslet spoustu věcí, dokud nepřijde motivace. A někdy ta motivace nepřijde jako velké rozhodnutí nebo plán. Spíš se tak nenápadně usadí někde vzadu v hlavě. V mém případě měla podobu člověka, který běhá celý život – mojí přítelkyně. Nikdy mě do toho netlačila, vlastně jsem ji ani moc neviděla běhat. Ale nějak jsem věděla, že běh je pro ni přirozená součást života. A někde uvnitř mě začala pomalu klíčit myšlenka, že možná právě proto bych to měla zkusit taky. Ne proto, abych byla lepší. Spíš proto, abych zjistila, jestli v sobě nemám něco z té lehkosti, se kterou ona běží světem.

Byla jsem slavnostně vybavena běžeckými botami značky Hoka. Upřímně řečeno, ten název mi přišel trochu zvláštní. Zní to jako havajský pozdrav. Nebo jako virus. Ale dobře – boty mám, tak jdu na to. První pokus byl jednoduchý: skočím na běžecký pás a prostě poběžím. Co by se mohlo stát?

Přesně po jedenácti minutách jsem byla naprosto přesvědčená, že umírám. Infarkt, udušení, možná obojí. Plíce protestovaly, nohy vypovídaly poslušnost a obličej měl barvu červené řepy. V tu chvíli jsem si byla naprosto jistá jednou věcí: tak, tohle bylo hezké a teď už to nikdy neudělám.

Jenže znáš to. Nedalo mi to. Zapnula jsem PC, pustila nějaké video, přečetla pár článků a hooodně konzultovala vše a najednou jsem zjistila docela zásadní věc – existuje něco jako tempo a tepová frekvence. A člověk prý nemusí běžet tak rychle, jak jen může. To byl pro mě docela revoluční objev. Vyzbrojená novými znalostmi jsem se vydala na ovál o délce 200 metrů. Strategie byla tentokrát mnohem sofistikovanější: běh a chůze. A najednou se stalo něco podivného. Po čtrnácti dnech jsem zjistila, že běžím tři kilometry v kuse. Normálně jsem si připadala jak Forrest Gump.

A tam někde se to zlomilo. Najednou přišel progres, který jsem vůbec nečekala. Za dalších čtrnáct dní prvních pět kilometrů. Za dalších čtrnáct dní prvních deset kilometrů. A najednou jsem zjistila, že za prvních pět měsíců mám v nohách asi čtyři sta kilometrů. Což je mimochodem vzdálenost, o které jsem si dřív myslela, že ji člověk překoná maximálně autem. Tempo se postupně zlepšuje, ale já jsem si oblíbila jednu větu, která mi přijde vlastně úplně nejlepší: „Běžíš – takže jsi běžec.“ A hlavně děláš milionkrát víc než ti týpci na gauči v obýváku.

Často se říká, že běh není náročný sport na vybavení. Stačí prý boty. No… nevím. Decathlon a Sportisimo jsou momentálně moji nejlepší kamarádi a zjistila jsem, že existuje neuvěřitelné množství věcí, které běžec „nutně potřebuje“. Speciální ponožky, čelenku, zateplené kraťasy, energetické gely a spoustu dalších věcí, o kterých jsem ještě před půl rokem neměla tušení. A pak jsou tu hodinky. Bez Garminek mám pocit, že nežiju. Hlídají mi tempo, tep, kilometry, regeneraci, kvalitu spánku a pravděpodobně by zvládly i řídit menší letadlo. A hlavně – když běh není zaznamenaný, tak jako by se vlastně nestal. Člověk může mít pocit, že uběhl deset kilometrů, ale dokud to nepotvrdí Garmin, je to jen nepodložená domněnka. Na druhou stranu občas přemýšlím, že bych si mohla dát malý běžecký challenge vyběhnout úplně bez hodinek. Jen tak. Na pocit. Bez čísel, grafů a statistik. Upřímně řečeno mám ale podezření, že by to pro mě byla větší psychická výzva než ten samotný běh.

A když už mluvíme o psychické výzvě – zkuste si jít na dvousetmetrový ovál s představou, že tam budete kroužit jako družice padesát nebo sto koleček. To už není jen sport, to je skoro meditace. Kolečko číslo deset vypadá úplně stejně jako kolečko číslo čtyřicet, stromy jsou stejné, lidé jsou stejní a vy jen běžíte pořád dokola. Po nějaké době si začnete všímat, že vás ti lidé kolem sledují s lehce znepokojeným výrazem, jako by si říkali, jestli vám náhodou trochu nehráblo. A vy jen běžíte dál a snažíte se tvářit soustředěně, protože vysvětlovat někomu, že právě běžíte sedmačtyřicáté kolečko dobrovolně, by pravděpodobně stejně nikdo nepochopil. A možná by vám zavolali pomoc.

A právě tam člověk zjistí jednu zajímavou věc. Běh není jen o nohách. Běh je hlavně o hlavě.

A závěrem? Běh mi připomněl jednu docela důležitou věc o životě. Na začátku totiž skoro všechno vypadá jako těch mých jedenáct minut na pásu. Jsme udýchaní, máme pocit, že tohle není pro nás a že ostatní to zvládají mnohem lépe. Jenže pak přijde druhý pokus – trochu pomalejší, trochu chytřejší a hlavně vytrvalejší.

A najednou zjistíme, že věci, které se zdály nemožné, jsou jen otázkou času a stovek malých kroků. V životě totiž málokdy uděláme jeden velký skok. Spíš jen běžíme kolečko za kolečkem. A jednoho dne se otočíme a zjistíme, že jsme doběhli mnohem dál, než jsme si kdy mysleli.

A to je podle mě na běhu, a vlastně i na životě, to nejhezčí.