Článek
Nixi pochází z Komárna, takže by se dalo říct, že v ní koluje i kapka maďarské krve. Do nového domova cestovala jako dvouměsíční štěně přes čtyři sta kilometrů. S několika zastávkami na protažení tlapek a vyvenčení zvládla celou cestu bez jediného protestu. Jen tiše seděla s čumákem přilepeným k oknu, jako by si už od prvního dne dělala přehled o světě, ve kterém bude žít. Kdo tohle zvládne jako první zážitek se čtyřmi koly, tomu už žádná další cesta problém nedělá. Na tenhle výlet jsme ale vyrazily jinak než obvykle – bydlíkem, tedy obytnou dodávkou, tou velkou plechovou krabicí na kolech, která se na pár dní promění v malinký domov s vlastní postelí, kuchyňkou i výhledem z okna. Kočky, Míša a Richard, náš odjezd přijaly s otevřenou náručí, tedy spíš s okamžitou úlevou. Celý byt zase jen pro sebe, žádné vyrušování, žádný drzý čumáček strkající se do misky – podle výrazů, se kterými nás sledovaly z okna, v duchu zřejmě doufaly, že se ten zvědavý vetřelec už nevrátí. Promiňte, moje kočičí „mimina“.
Já jsem si taky myslela, že jedeme na dovolenou. Nixi si to očividně vyložila jako nástup do zaměstnání, a to hned do několika najednou, bez zaškolení a bez zkušební doby.
První směna: kontrolorka kvality
Nejlevnější zábava celého výletu se ukázala úplně zadarmo. Nixi si sama, vlastní šikovností, vysypala misku granulek do trávy u bydlíku, a pak si je půl hodiny se vší vážností vyzobávala jednu po druhé z trsů. Žádné baterky, žádný návod, žádné náklady navíc – jen důsledná práce někoho, kdo si sám zkomplikoval jednoduchý oběd a evidentně si to užíval.
Od granulí byl už jen krůček k důkladnější inspekci. Bydlík je jiná liga než byt, a žádné vysvětlování by nepomohlo – Nixi věci musí ověřit sama, čumákem, tlapkou a v ideálním případě i zoubky. Boty, celá dodávka zevnitř, židlička, stůl, cokoliv spadlo na zem a bylo v dosahu. Vrcholem celé inspekce byla jedna konkrétní sandálka, červená, gumová, moje. Nixi si ji vyhlídla hned první den, ale s trpělivostí zkušeného vyjednavače počkala na chvíli, kdy se nikdo nedíval. Když jsem ji našla, ležela spokojeně v trávě, kořist pevně sevřenou mezi předními packami, ucho sandálky odhryznuté a celá od bahna, s výrazem někoho, kdo právě dokončil mistrovské dílo a čeká na potlesk. Sandálka to nepřežila, zůstal z ní artefakt, který teď leží zasunutý na dně skříně jako trvalá připomínka.
Někdy jsme si pro legraci počítaly, co by to všechno stálo, kdybychom ji nechaly řádit bez zásahu: osm set za botu, dvě stě za rozkousanou hračku, dalších pět set za kobereček… Čistě hypoteticky bychom se za jedno odpoledne vypočítaly na částku, za kterou bychom si mohly dovolit menší dovolenou jinam. Naštěstí k tomu nedošlo, protože po každém pokusu přišla výchovná lekce „fuj, ne“. Nixi zareagovala rychle, přestala – a s nadšením se okamžitě pustila do něčeho úplně jiného, na co přišlo přesně to samé „fuj, ne“. Trénink probíhal nepřetržitě, jen se pořád měnil předmět zkoušky.
Druhá směna: celebrita kempu
Nasvalení muži k ní klekali doprostřed cesty, jen aby si ji mohli na chvíli pomazlit, ženy vydávaly zvuky, jaké jindy slyším jen u novorozenců, a děti se hádaly, kdo si smí sáhnout první. Já jsem stála vedle s pytlíkem na bobky v pohotovosti jako osobní asistentka slavné osobnosti, protože Nixi si na ideální místo pro své potřeby moc nepotrpí a slávu neřeší v souvislosti s hygienou.
Nixi u vody
Třetí profese: vodní sportovkyně
Od publika byl jen krůček k vodě. Nejdřív se dlouho ometala u břehu, kde byl zakotvený náš paddleboard, čenichem u samé hladiny, jako by zvažovala všechna pro a proti. Zvažování netrvalo dlouho. Bez váhání, bez zkoušení nanečisto, hupla rovnou do vody, u břehu a pod dohledem, ale rozhodnutí bylo čistě její – nikdo ji netlačil, nikdo nedržel žádnou příručku o postupném otužování, protože z minula víme, jak to s příručkami dopadá.
Zájem o vodu měl ale i odvrácenou stranu. Jednou jsem ji na chvíli pustila v kempu volně, stačilo, aby zachytila vůni jezera, a rozeběhla se takovým tempem, jaké bych od desetitýdenního štěněte nečekala ani ve snu. Dohnala jsem ji jen díky pravidelnému běžeckému tréninku, za což jsem v tu chvíli svým běžeckým botám vyloženě blahořečila, a plyne z toho jedno použitelné ponaučení: investice do vlastní kondice se jednoho dne může vyplatit úplně jinak, než si člověk naplánuje. Od té doby zůstává na vodítku, pokud jde o volný pohyb blízko vody. Důvěru jsme si v tomhle směru ještě nevypěstovaly, ale věřím, že to přijde.
Zato jsme se skvěle naučily chodit u nohy, a při klidnějších chvílích u bydlíku dostávala delší vodítko, aby mohla šmejdit kolem. Šmejdila tak důsledně, že se pravidelně zamotala do židliček, stolku, keře a všeho, co stálo na zemi, a rozmotávání bylo pokaždé menší hlavolam – jako bych rozplétala pavučinu, kterou utkal někdo s nulovým smyslem pro geometrii.
Čtvrtá profese: rybářka
Při jedné z těch výprav na vodítku, kousek od jezera, se odhalila i tahle dovednost. Nixi zmizela v keři, aniž bych stačila zareagovat, a vrátila se s plnou tlamou, konkrétně s ploticí, víc než dvacet metrů od vody. Z jedné strany čenichu koukala hlavička, z druhé ocasní ploutev, a já jsem jen stála a přemýšlela, co si mám v tu chvíli počít – rybáře jsem doma nečekala. Přišlo další „fuj, ne“, ale talent má, to se nedá popřít.
Jako rybářka rybu zvládnu, to vím jistě. Vysušenou myš od kočky ostatně taky, takže tenhle typ úlovků beru s profesionálním klidem. Jenže ranní rosa a vlhko s sebou nesou vysoké riziko úplně jiného tvora – slimáka – a tady moje odolnost končí. Při každé ranní vycházce jsem si proto svítila baterkou pod nohy o něco intenzivněji než jindy a v duchu se modlila, aby Nixi na svou sbírku úlovků slimáka nepřidala. To by byla výzva, na kterou se necítím ani jako fanynka rozvoje osobnosti.
Pátá profese: norník
Kolem bydlíku vyhrabala díry v takovém rozsahu a s takovou systematičností, že mám podezření, že jsme si nepořídily border kolii, ale malého norníka v převleku. Kdyby existovala soutěž o nejvíc kráterů na metr čtvereční trávníku, měla by jistou výhru.
Spaní v bydlíku bylo bezproblémové. Jen s jednou drobností – budíček přicházel pravidelně kolem páté ráno. Pak jsme se musely tiše plížit kempem, abychom nevzbudily ostatní. Jenže vysvětlete dvouměsíční border kolii, že v pět ráno se chodí potichu. Nixi zajímalo úplně všechno – každá šiška, každý list i každý stan či bydlík.
Hudební vystoupení
Šestá profese: hudební kritička
Byli jsme na malém hudebním vystoupení v kempu, a chvílemi byla Nixi středem pozornosti víc než kapela samotná, což kapele asi příliš nelichotilo. K hudbě ale Nixi přistupovala s náležitou vážností, seděla, poslouchala, jen občas nakláněla hlavu na stranu u vyšších tónů, takže vytříbený vkus jí upřít nejde.
A vedle šesti profesí i pár bonusů navíc
Nixi se na výletě naučila slušně chodit na vodítku, zvládá povel „místo“, poslušně si sedne, když se to po ní chce, a hlavně – reaguje na vlastní jméno, tedy pokud zrovna není nic zajímavějšího na obzoru, což omezuje úspěšnost tak na šedesát procent případů. Na „čekat“ zatím není čas, protože na to by potřebovala aspoň pět minut bez podnětů, a to se v tomhle kempu prostě nekonalo.
Mezi všemi těmi kariérami si Nixi nezapomněla vyhradit čas na tu nejdůležitější věc ze všech, totiž spánek. A bylo to potřeba, protože tolik nových vjemů, pachů, lidí a vody najednou se musí někde zpracovat, a psí mozek na to potřebuje pořádnou dávku klidu. Takže mezi sprinty za vodou a lovem ryb ležela klidně hodinu v kuse, packy nahoru, hlava vyvrácená na stranu, s výrazem někoho, kdo si tu dovolenou skutečně zasloužil.
Relax v bydlíku
Vrátily jsme se domů o čtyři dny později, obohacené o šest nových profesí, jednu nenávratně poškozenou sandálku a docela slušnou zásobu společných zážitků. Tenhle výlet nás nějakým způsobem sblížil ještě víc.
Míša a Richard nás vítaly u dveří s výrazem, který nenechal na pochybách, že ta úleva z prázdného bytu byla jen krátké intermezzo. Richard se okamžitě stáhl na skříň, jako by chtěl dát najevo, že klid posledních čtyř dnů byl přesně to, o co mu v životě jde, a ideálně by v něm pokračoval donekonečna. Míša si to alespoň nenechala pro sebe a jedno rozhořčené zamňoukání si na Nixi vyhradila hned u prahu, než zase zmizela do svého teritoria. Dovolená skončila. Domácí režim se vrátil bleskově, jako by ho nikdy nikdo nepřerušil – kočky zpátky na trůnu, Nixi zpátky v roli generálního narušitele klidu.
