Článek
Nové projekty mají tu fascinující vlastnost, že na sebe vrství další a další ambice, až se pod nimi ty původní, dávno zapomenuté, začnou dusit. Součástí naší aktuální tvůrčí vlny se tak musel stát i radikální úklid pozůstatků minulosti. Do čerstvě vypulírovaného SUV mé ženy, které se pro transport trosek našich neúspěšných vizí zdálo být tím nejvhodnějším plavidlem, jsme s až rituální pečlivostí naskládaly zbytky plastů, plechů a polštářků s kovovými úchyty. Byla to sbírka věcí natolik nepoužitelných, až v našich očích získávaly status drahocenných relikvií.
Naše první dopolední expedice k branám sběrného dvora však skončila dřív, než začala. Pohled na kolonu vozidel, která se táhla do nekonečna, naznačoval, že sběrný dvůr je momentálně tou nejžádanější lokalitou v celém okrese. Na takový nápor emocí a čekání jsme v tu chvíli neměly připravenou nervovou soustavu.
Druhý pokus jsme tedy naplánovaly na odpoledne, vyzbrojeny odhodláním, které by nám mohl závidět i vrcholový sportovec v den finále. Situace se sice mírně zlepšila, ale provoz v areálu i na příjezdové cestě stále připomínal šílenství, které doprovází zahájení prodeje nových modelů od Applu.
Vojenský dril mezi kontejnery
Sběrný dvůr byl zorganizován s až vojenskou přesností – barevné cedule hrdě hlásily, kam patří modrý plast a kam zelené železo. U každé barvy pak hlídkoval jeden zřízenec, sbor mužů nesmírné důležitosti, kteří s vervou diktovali a vyřvávali na všechny zúčastněné, co je v jejich nákladu nevhodné, špatné nebo přímo kacířské.
Skutečná zatěžkávací zkouška naší psychiky nastala ve chvíli, kdy jsme vyndaly velký pytel plný předmětů zcela neidentifikovatelného materiálu. Přidělení zřízenci okamžitě spustili palbu povelů, že tohle patří sem a tamto zase tam. Nezapomněli u toho halekat, že příště se máme připravit dopředu, protože oni rozhodně nemají čas tady ztrácet čas. Představovaly jsme si, že přesně takhle se cítí nováčci, když je cepují zkušené gumy.
Operace v utajení
Když došlo na lámání chleba u polštářků s těmi proklatými kovovými úchyty, skončila legrace a začala operace v utajení. Taktika byla jasná: splynout s davem a čekat na chybu nepřítele. Vteřina, kdy se oči strážců odvrátily k pánovi s bioodpadem, byla naše. Tenhle materiálový hybrid letěl do kontejneru na měkký odpad s grácií olympijského diskaře. Čistý zásah. Vrcholem ironie bylo, že jsme vzápětí obdržely kolektivní pochvalu za to, jak vzorně už jsme se ty správné postupy naučily. Kdyby tak pánové v oranžovém tušili…
Při odjezdu nás čekala poslední etapa slalomu mezi davy dalších dychtivých občanů. Nejvíc nás zaujala drobná paní v malém autíčku, ze kterého se na všechny strany drápaly větve, jako by se rozhodla do bioodpadu přestěhovat celou svou zahradu i se sousedovým živým plotem.
Byl to zážitek natolik intenzivní, že kam se hrabe i Cinestar. Odjížděly jsme s prázdným kufrem a překvapivě lehkou hlavou. Možná je na tom sběrném dvoře něco očistného ne proto, že by nás někdo naučil třídit odpad, ale proto, že člověk najednou vidí, kolik místa v životě zabírají věci, které dávno přestaly mít smysl. A jak rychle se dýchá, když je pustíte.
Příště přijedeme připravenější. Tedy – pravděpodobně ne.
