Štěně Nixi vyjednalo příměří s kočkami. Skoro.

Kdo jsou Nixi, Míša a Richard

Dřív, než se Nixi, moje border kolie, nastěhovala k nám domů, tenhle byt patřil dvěma kočkám. Míša a Richard, oba čtyři roky, žili životem bez jediné povinnosti kromě té občas se urazit, a fungovalo jim to bezvadně celé roky. Pak přišlo štěně, a klid, na který byly zvyklé, se přes noc vypařil – spolu s ním i jejich ochota cokoliv řešit smírně.

Míša si to s Nixi vyřídila hned první den – jedna rychlá rána tlapkou, a bylo jasno, kdo tu zatím velí. Richard zvolil jinou taktiku – zmizel na skříň a odtamtud sledoval situaci s výrazem kocoura, co přesně ví, že se blíží konec civilizace, jen zatím neví kdy, a rozhodně to nehodlá řešit dřív, než to bude nezbytně nutné. Následovala protestní hladovka, dny bez domova a granulky přenášené po bytě v utajení jako pašované zboží. Tohle byl stav před pár týdny. Dneska to vypadá jinak, i když ne úplně tak, jak by si člověk pod slovem „usmíření“ představoval.

Kočky se přestěhovaly nahoru

Jedinou logickou strategii, jakou kočky na tu novou situaci zvládly vymyslet, bylo přestěhovat se nahoru. Linka, skříň, police, cokoliv aspoň o půl metru výš než podlaha – tam teď sedí jako dva vrátní na hlídce, kontrolující, co se děje dole, a dole pod nimi obchází Nixi, věčně o patro níž, s nadějí v očích, že se snad jednou taky naučí levitovat.

S Richardem to nešlo jedním velkým gestem, spíš po malých krůčcích, které si člověk uvědomí až zpětně. První velký posun jsem zaznamenala jednu noc, když jsem se probudila a on tam byl – ne na skříni, kam patřil poslední měsíc, ale na okně, kousek od postele. Nedíval se na mě. Nedíval se ani na Nixi, která spala vedle postele ve svém pelíšku. Jen tak seděl, ocasem omotaným kolem tlapek, s výrazem někoho, kdo dělá něco zakázaného a doufá, že si toho nikdo nevšimne.

Od té doby se ta vzdálenost zkracuje dál, a klec, kterou máme doma na výcvik, mezitím získala ještě jednu funkci, o které v návodu nic nestálo. Richard si na ni lehá nahoru, natáhne se přes celou délku, jako by si tam zřídil vlastní pozorovatelnu, zatímco Nixi si lehá věrně hned za ni – skoro na místě, kde by podle všech pravidel měla spinkat, jen o pár centimetrů vedle. Dovnitř zatím nechodí. Za klecí leží ale tak věrně, že to vypadá skoro jako čekárna.

Míša a přídělový systém u sporáku

Nejvíc se ale posunula Míša, a poznala jsem to při vaření. Stojím u sporáku, po jedné straně sedí Míša, hlavu zvednutou, oči přilepené na mě, ne na pánev – přehled o obsahu nemá žádný, ale ví přesně, odkud přiletí úplatek. Občas jí hodím kousek masa, aby bylo jasno, na čí straně stojím. Na druhé straně sedí Nixi, stejně soustředěná, stejně trpělivá, a dostane kousek mrkve, protože fitness strava se u nás dodržuje důsledně a bez výjimek, i vůči psovi, který by za kousek salámu tu fitness dietu prodal bez váhání (asi). Sedí obě věrně vedle sebe, žádná facka, žádné vrčení, jen tichá dohoda, že místo u plotny se dá sdílet, pokud se dodrží pravidla přídělového systému – i když jedna strana v tom systému očividně tahá za kratší konec a s mrkví se smiřuje jen proto, že nic lepšího zatím nevyjednala.

Noc, kdy jsme honily myš my všechny tři

Nejlepší důkaz, že se z nich stal tým, přišel v jednu hodinu v noci. Vzbudil mě rachot z kuchyně. Míša mi zase přinesla dárek zvenku – tentokrát živou myš – a rovnou s ní začala honičku po lince i po zemi, jako obvykle, jako by mi chtěla ukázat, co umí.

Jenže tentokrát u toho byla i Nixi, a ta si řekla, že takovou akci si nenechá ujít. Začala honit Míšu. Nebo myš. Sama nevím, koho přesně. A já jsem najednou honila všechny tři najednou, v noční košili, s lopatkou v ruce, jako by šlo o záchrannou misi na vlastní adrese.

Míša myš chytila. Já přiběhla s lopatkou, abych ji nabrala a vynesla ven, hrdinsky a rychle. Myš měla jiný plán a z lopatky zdrhla. Míša ji v tu chvíli ztratila. Nixi ztratila Míšu. A najednou jsme tam stály – tedy seděly, ležely, stály, podle druhu – všechny tři, a koukaly do prázdna, kde ta myš vlastně je, jako tři členky vyšetřovacího týmu, kterému právě zmizel jediný důkaz.

Nakonec ji našla Nixi, schovanou za skříňkou, a hned se za ní rozeběhla. Míša se rozeběhla za Nixi. Já jsem nakonec chytila Míšu i s myší zaráz a vynesla tu myš konečně ven, definitivně, bez dalších peripetií.

Míša, nafouklá pýchou i unavená, odešla spát do koupelny. Nixi zůstala stát uprostřed kuchyně a půl hodiny jen koukala na místo, kde se to všechno odehrálo, jako by čekala, že se scéna zopakuje.

Já šla zpátky do postele s vidinou tak tří hodin spánku a jasnou představou, že zítřejší den bude zase jeden super akční, přesně jako ten dnešní, jen bez myši, doufejme.

Když to tak shrnu, měla jsem obavy, jak si ta moje zvířecí rodina „sedne“ – jestli budu muset roky vyjednávat příměří mezi Nixi a kočkami, hlídat misky a rozvádět spory jako správní soudce. Nakonec si to ale Nixi, Míša i Richard vyřešili sami, každý svým tempem a po svém. Beze mě, bez rozhodčího, bez vyjednávání.