Štěně Nixi má bráchu. Irského, zdrhajícího, čtyřletého

Nixi opustila svou mámu a sourozence v Komárně a vydala se se mnou domů, na cestu dlouhou přes čtyři sta kilometrů. Jednou z prvních zastávek byla Bratislava, kde žije Rufus, čtyřletý irský setr, původem český aristokrat, a vůbec první pes v jejím životě, se kterým se kdy setkala. Prvních pár nocí bez smečky bývá pro štěně nejtěžších, a Nixi je strávila právě u něj – a ani jednou nezaplakala.

Hned tento první večer jí Rufus taky předvedl svou verzi domácího řádu: že se z myčky dá kontrolovat a bašit, co v ní zůstalo, a že u vstupní brány se stojí na stráži, protože kdo ví, co by se stalo, kdyby se nehlídalo. Nixi to sledovala s otevřenou tlamičkou jako výuku od staršího, a bylo znát, že si to bere k srdci.

Pes, který zdrhal odjakživa

Jako štěně ho měl myslivec. Rufus mu ale zdrhal tak vytrvale, že to myslivec nakonec vzdal a nechal ho jeho osudu. Odtud vedla cesta přes osadu na Slovensku, až se jako dvouletý dostal ke své dnešní paničce – a hned zkraje jí to dal jasně najevo: vodítka likviduje soustavně, jedno za druhým, jako by šlo o obyčejné špagátky na rajčata.

Zdrhání navíc nebere jako výjimečnou akci, ale jako pravidelnou pracovní náplň – pravidelně obchází zahradu a kontroluje plot, jestli náhodou nenajde novou skulinku. Panička na jeho celoživotní nadšení pro útěky nakonec zareagovala jediným rozumným způsobem – pověsila mu na obojek známku s telefonním číslem a nápisem: zdrhnul jsem. Ne jméno. Rovnou stavové hlášení.

Druhá návštěva: ovoce a packa k zemi

Podruhé jsme se s Nixi u Rufuse zastavily o pár týdnů později, a tentokrát šla na obchůzku plotu rovnou s ním, čenichem u země, jako by se do toho narodila. Přišla ale i řada na sběr ovoce. Na zahradě leželo všude, zralé i shnilé, a Nixi se do práce pustila s nadšením někoho, kdo netuší, jaký rozdíl mezi těmi dvěma kategoriemi je. Po půl hodině vypadala, jako by prošla ovocnářskou dílnou bez ochranných pomůcek.

Snědené naštěstí nebylo nic – jen očichané, poválené a důkladně rozmatlané po celé Nixi. Žaludek přežil, srst o něco hůř.

Rufus se k tomu přidal taky, jenže z ovoce udělal záminku ke hře– honičky, přetahování, běhání kolem záhonů, najednou byl zase štěně, ne unavený čtyřletý gentleman. Jenže i gentlemani mají svou hranici. Když ho Nixi pořád dloubala packou a nedávala pokoj, prostě ji přišlápl tlapou k zemi. Bez vrčení, bez dramatu, jen jasný signál: stačilo.

Voda a klacíky z jezírka pro ptáčky

Ten samý den došlo i na vodu. U irského setra se očekává, že vodu miluje skoro profesionálně. Rufus dlouho fungoval přesně naopak – vodu bral jako osobního nepřítele, jako by mu tu genetickou poznámku někdo zapomněl předat. I dnes ji sleduje spíš z povzdálí, s respektem, jaký si zaslouží nepřítel, co se nedá jen tak podcenit (byť dnes už s tréninkem, plavací vestičkou a zvládnutou jízdou na paddleboardu za sebou). Nixi se do bazénku vrhla rovnou po hlavě a plavala, jako by to dělala celý život. Rufus ji pozoroval z bezpečné vzdálenosti, s výrazem psa, který přihlíží riskantnímu sportu a v duchu si říká, že tohle rozhodně není jeho parketa.

Nixi to ale nestačilo. V jezírku pro ptáčky objevila klacíky, které tam panička s láskou připravila jako opěrné body pro ptactvo, a rozhodla se, že z nich udělá vlastní projekt. Ohlodala je stylem, za který by se nemusel stydět žádný bobr – kůra všude po zahradě, ptáčci najednou bez jediného pohodlného místa k přistání.

Po tom všem hledání a plavání si oba lehli na písek vysypaný z filtrace, Nixi rovnou doprostřed, s výrazem, že lepší místo na odpočinek si ten den nemohla přát.

Andulka: umění čumět na sto způsobů

Tohle nemá s Nixi vůbec nic společného, ale zmínit to prostě musím. Rufus totiž doma u paničky žije ještě s andulkou, na kterou od první chvíle jen čumí – s výrazem někoho, kdo je hluboce přesvědčený, že vidí velkého zeleného létajícího buřta a naprosto netuší, co si s touhle informací počít. Zírá vleže, s hlavou na packách a očima upřenýma vzhůru, jako by sledoval nejnapínavější film sezóny. Nebo zpoza dveří, jen s čumákem prostrčeným škvírou, protože přímá konfrontace by mohla být příliš.

Panička se nakonec rozhodla, že andulce koupí společnici, aby jí nebylo smutno. Rufus si tím ale nepomohl – teď zírá na dva buřty, kteří si navíc mezi sebou nahlas povídají, a on kouká z jednoho na druhého s výrazem, že tomuhle už fakt nerozumí.

Nixi to s ním chvíli vydržela – zírala na buřty taky, hlavu nakloněnou stejně jako on. Pak jí došlo, že buřti se nedají ani sníst, ani odnést, a přešla k něčemu smysluplnějšímu: obcházení Rufusových misek, čumáček dovnitř, jestli něco nezůstalo, tu s vodou spolehlivě vylít.

Večer

A večer, po tom všem ovoci, plavání, ohlodaných klacících a zírání na buřty, usnou každý jinde – Rufus pod stolem, Nixi pod postelí, každý ve svém vlastním úkrytu. Padnou jinak unavení: on tou spokojenou únavou někoho, kdo měl na starosti hlídání celý den a konečně může vypnout, ona tím tvrdým štěněčím spánkem, kdy vypadá, že ji někdo vypnul uprostřed pohybu.