Sedí vedle něj každý den. Co obnáší práce asistenta pedagoga v českých školách

Tomáš je desetiletý kluk, který miluje fotbal. Ne že by ho hrál — to už nejde. Ale sleduje ho, zná jména hráčů, dokáže hodinu vyprávět o taktice a výsledcích. Ve třídě ho mají rádi. Spolužáci mu pomáhají s batohem, přidržují dveře, nikdo z toho nedělá vědu.

Co spolužáci nevidí: každé ráno Tomáš vstane a jeho tělo je o něco slabší než včera. Ne výrazně. Ne dramaticky. Ale o něco. Svalová dystrofie takto funguje — potichu, soustavně, bez pardonu.

A pak přijde chvíle, kdy mu tužka vypadne z ruky uprostřed diktátu. Kdy ho přepadne taková únava, že nezvládne sledovat výklad. Kdy ho přemůže vztek, který nevznikl ze vzdoru, ale z bezmoci. A tehdy záleží na tom, kdo sedí vedle něj.

Každý osmý žák

Ve školním roce 2024/2025 navštěvovalo české základní školy přes milion žáků. Sto dvacet devět tisíc z nich mělo speciální vzdělávací potřeby — tedy každý osmý. Patří sem děti s tělesným postižením, mentálním hendikepem, poruchami autistického spektra, závažnými poruchami učení i chování.

Před deseti lety končila většina těchto dětí ve speciálních třídách nebo školách. Dnes je situace jiná: podíl dětí se speciálními potřebami vzdělávaných odděleně klesl z 40 procent na 22,6 procenta. Čtyři z pěti dětí s postižením sedí v běžné třídě — vedle svých zdravých vrstevníků, vedle tabule s denním programem, vedle asistenta pedagoga.

Nebo by měly sedět.

Když tělo přestane spolupracovat

Duchennova svalová dystrofie je genetické onemocnění, které postihuje výhradně chlapce. Způsobuje ho chybějící protein dystrofin, který normálně chrání svalová vlákna před poškozením při pohybu. Bez něj se svaly postupně rozpadají — nejdříve v nohách a bocích, pak trup, pak ruce.

Většina chlapců s touto diagnózou ztratí schopnost chůze někdy mezi devátým a jedenáctým rokem. Tomáš je přesně v tomto věku. Chodí ještě, ale nestabilně. Pády jsou časté.

Ve škole to znamená konkrétní věci: psaní unavuje rychleji než ostatní, přesun po chodbě trvá déle, tělocvik je jiná hodina. A odpoledne, po čtyřech hodinách výuky, je Tomáš fyzicky vyčerpaný způsobem, který zdravé dítě nezažije ani po celodenním výletu.

Jenže svalová dystrofie by sama o sobě možná nestačila k tomu, aby byl každý den takovou výzvou. K tomu přispívá ještě druhá diagnóza.

Když mozek nespolupracuje

ADHD — porucha pozornosti s hyperaktivitou — se u chlapců s Duchennovou dystrofií vyskytuje výrazně častěji než v běžné populaci. Není to náhoda: dystrofin chybí nejen ve svalech, ale také v mozku, kde ovlivňuje přenos nervových signálů. Studie publikovaná v Journal of Child Neurology prokázala, že u 11,7 procenta chlapců s DMD je diagnostikováno přidružené ADHD — oproti zhruba 5 procentům v běžné populaci.

ADHD neznamená, že dítě je zlobivé nebo líné. Znamená to, že jeho mozek má jinak nastavené filtry pozornosti. Každý zvuk ve třídě, každý pohyb spolužáka, každá změna světla soupeří o jeho pozornost se stejnou intenzitou jako hlas učitelky. Udržet soustředění je pro takové dítě fyzicky vyčerpávající úkol. A když přijde frustrace — z neúspěchu, z únavy, ze zdánlivě maličkosti — může se změnit v záchvat vzteku, který přijde rychle a odejde stejně rychle. Ale zanechá za sebou zkoprnělou třídu a dítě, které se stydí a neví proč.

Tohle je každodenní realita části z oněch 129 tisíc žáků českých základních škol, kteří mají speciální vzdělávací potřeby. Každý osmý žák. Každá osmá lavice.

Člověk, který sedí vedle

Romana do školství nepřišla z pedagogické dráhy. Přišla, protože práce s dětmi byl její dlouholetý sen. Kurz pro asistenty pedagoga byl prvním krokem.

Kurz trval osmdesát hodin. Za přibližně deset tisíc korun se seznámila se základy pedagogiky, psychologie a speciální pedagogiky. Pak nastoupila do čtvrté třídy a poprvé se posadila vedle Tomáše.

Nikdo jí neřekl, jak poznáme, že záchvat vzteku přichází. Nikdo ji nepřipravil na to, že správnou reakcí není ani výčitka, ani soucit, ale klidný hlas a nabídka přestávky. To se naučila sama. Za pochodu. Mezi jednou hodinou matematiky a druhou češtiny.

„Naučila jsem se rozpoznávat varovné signály. Tomáš začne bouchat tužkou o lavici, odmítá komunikaci, jeho pohyby se zrychlují. V tu chvíli je nejefektivnější klidně navrhnout přestávku nebo změnu aktivity, aniž bychom situaci pojmenovávali jako problém. Konfrontace vždy zhorší.“

Tento poznatek — který mohl být součástí systematického školení — si musela vypracovat sama. A pak ho sdílet s třídní učitelkou, aby v tom nezůstala bez podpory.

Co za to

V roce 2025 působilo v českých školách 29 500 asistentů pedagoga. Jejich průměrná hrubá měsíční mzda činila 33 500 korun — nejméně ze všech pedagogických pracovníků. Průměrný učitel základní školy vydělával ve stejném roce 55 280 korun.

Asistent sedí ve stejné třídě. Ve stejný čas. Se stejnými dětmi.

Česká školní inspekce koncem roku 2024 ve výroční zprávě opakovaně poukazovala na nedostatky v práci asistentů. Kritici však namítají, že zpráva přehlíží systémové příčiny — asistenti nejsou dostatečně metodicky vedeni, protože učitelé na to nemají čas ani kapacitu. Stát na inkluzi od roku 2016 vynaložil přibližně 77,7 miliardy korun, jen v roce 2024 to bylo 11,7 miliardy. Jenže k lidem, kteří v systému každý den pracují, dorazí tyto peníze v podobě platové třídy číslo osm nebo devět.

Inkluze jako sen i jako zkouška

Myšlenka inkluze je správná: děti s postižením mají právo vyrůstat mezi svými vrstevníky, učit se spolu s nimi, být součástí stejného světa. Výzkumy potvrzují, že kontakt s intaktními spolužáky prospívá dětem s postižením — a intaktním dětem zase přináší zkušenost s odlišností, učí je empatii a trpělivosti.

Tomášovi spolužáci mu přirozeně pomáhají s batohem. Přidržují dveře. Nikdo z toho nedělá vědu. To je inkluze, která funguje.

Ale inkluze, která funguje, potřebuje víc než dobré úmysly. Potřebuje asistenta, který ví, co dělá — a má čas, podporu a zázemí, aby to mohl dělat dobře. Od září 2026 budou mít všechny první třídy základních škol s alespoň patnácti žáky automaticky zajištěnou podporu asistenta pedagoga. Je to krok správným směrem.

Otázka je, jestli za ním půjde i to ostatní.

Romana si mezitím sedne vedle Tomáše. Pozoruje ho. Ví, kdy mu je hůř. Ví, ve které části dne jeho soustředění klesá. Ví, že pět minut mimo třídu mu někdy pomůže víc než jakékoli pedagogické opatření.

Tomáš jí věří. A to je — zatím — dost.

Jméno žáka bylo změněno z důvodu ochrany osobních údajů.

Zdroje: