Článek
Byla jsem v optice reklamovat škrábance na dioptrických sklech, dostala jsem větu „mechanické poškození“ a nic víc. Ta věta mě naštvala natolik, že jsem si začala počítat, kolik vlastně za právo vidět platím – a proč to platím sama.
Volba, kterou někdo nemá
Kdo má mírnou vadu, brýle si koupí, nebo nekoupí – nosí je na čtení, na řízení, občas do kina. Volba. U vysokých dioptrií je prostor pro volbu výrazně menší – brýle nejsou doplněk, jsou podmínka běžného fungování. Beze skel je svět rozmazaná skvrna, ve které nepřečtete ani vlastní jméno na zvonku. A přesto platí to samé co člověk, pro kterého jsou brýle doplněk. Přesněji – platí víc. Silná skla se hůř brousí, potřebují tenčení, jinak by člověk nosil na nose spodek od skleničky. A tenčení stojí. Hodně.
Kolik to skutečně stojí
Čísla mluví jasně. U vyšších dioptrií, kde je potřeba tenčení, speciální úpravy a kvalitní zpracování, se cena kvalitních skel běžně pohybuje v tisících až desetitisících korun. K tomu obruby, které se v běžných optikách pohybují od pěti set korun do několika tisíc, u značkových modelů klidně přes deset tisíc. Dvacet tisíc korun za kompletní brýle při vyšších dioptriích tak není výjimka ani extrém, je to reálná cena, na kterou v optice snadno narazíte, pokud nechcete slevit z kvality. A u bifokálních a multifokálních skel, která navíc kombinují korekci na více vzdáleností v jednom skle, jde cena ještě výš – snadno se dostanete na horní hranici tohoto rozpětí i za ni.
Kde končí nutnost a začíná marže
Základní antireflexní vrstva a prémiová verze s ochranou proti otiskům a UV filtrem vycházejí od stejného výrobce, ze stejné dílny – a v ceníku je mezi nimi rozdíl v tisících korun. Tenčení skel z indexu 1,5 na 1,67, tedy z tloušťky, která by vám na obličeji dělala dno od láhve, na tloušťku, kterou lze nosit s důstojností, umí zvednout cenu o další tisíce. Část toho rozdílu tvoří skutečné technologické rozdíly – v odolnosti, hydrofobní úpravě, životnosti. Z pohledu zákazníka je ale často těžké poznat, kolik z ceny je výrobní náklad a kolik obchodní strategie a značka. A rozhodnout se musíte rychle – sedíte v optice, s poukazem v ruce, s doporučením od očního lékaře, a čas se krátí.
Co (ne)platí stát
Kolik na tohle přispívá stát, jsem si ověřila – abych to nemusela jen tušit. Skoro nic. Dospělý má nárok na příspěvek od pojišťovny až od deseti dioptrií, a to jednou za tři roky. Na obruby nic. Na skla pár set korun, obvykle mezi sedmi sty a dvěma tisíci – a jen v optice, která má s vaší pojišťovnou smlouvu. U dětí je systém nastavený jinak – jejich zrak se vyvíjí, dioptrie se mění, a hrazené brýle proto dostávají podle věku i vícekrát ročně. To dává smysl. Co smysl nedává, je to, že dospělý s ustálenou, ale vysokou vadou zůstává v systému nastaveném na výjimku, ne na trvalý stav.
Účet za celý život
Za jeden život vyměníte brýle desítky krát. Při silné vadě je rozumné obměňovat skla každé dva až tři roky – jinak jde na úkor pohodlí a někdy i bezpečnosti, třeba za volantem. Od dvacítky do sedmdesátky to při dvaceti tisících za pár dělá zhruba sedmnáct až dvacet výměn, tedy kolem čtyř set tisíc korun za život. I když pojišťovna může v některých případech přispět, ve srovnání s celkovými náklady, které člověk s vysokou vadou zraku za život zaplatí, jde často jen o jednotky procent výsledné ceny.
Uzavřený trh
Trh s brýlemi je navíc uzavřený kruh. Kdo má vysoké dioptrie, nemůže sáhnout po levnější variantě bez důsledků – tenčení, index, kvalita broušení nejsou luxus, jsou podmínka toho, aby brýle vůbec fungovaly. Možnost odejít jinam je tak omezená ne tím, že by zákazník neměl kam jít, ale tím, že nemůže jednoduše snížit kvalitu, aniž by tím ztratil část komfortu, funkčnosti nebo bezpečnosti. Nepočká rok, nekoupí o třídu níž, neriskne kvůli ceně horší vidění za volantem. A právě tahle omezená možnost volby oslabuje tlak na cenu a ztěžuje zákazníkovi posoudit, za co vlastně platí – a proč reklamace na škrábance skončí větou o mechanickém poškození bez ohledu na to, jak opatrný zákazník byl.
Tohle se netýká jenom brýlí. Kdo řešil rovnátka, sluchadla, ortopedické vložky nebo cokoliv, co tělo potřebuje a nezvolilo si to samo, zná tenhle pocit. Celý pracovní život se strhává zdravotní pojištění z výplaty, měsíc co měsíc, roky. A když pak přijde vada, za kterou člověk nemůže – ne rozmar, ne estetika, prostě porucha, se kterou se narodil nebo která ho časem potkala – zjistí, že systém veřejného zdravotního pojištění pokrývá jen malou část nákladů. Platí znovu. Ze svého.
Nejde o to, že by si někdo stěžoval na nemoc. Jde o to, že systém, do kterého celý život přispíváme, se s vámi rozloučí přesně ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujete – a tváří se, že to je normální.
Zdroje:
VZP ČR – Jak jsou hrazeny brýle. https://www.vzp.cz/o-nas/nejcasteji-resite/otazka/jak-jsou-hrazeny-bryle
Finance.cz – Příspěvek zdravotní pojišťovny na brýlové čočky a obruby. https://www.finance.cz/527272-prispevek-na-bryle/
Optika Stodůlky – Která pojišťovna v Česku přispívá na brýle? A za jakých podmínek? https://optikastodulky.cz/ktera-pojistovna-v-cesku-prispiva-na-bryle-a-za-jakych-podminek/
Medicina.cz – Dotaz pro VZP – úhrada brýlí (přehled změn od 1. 8. 2019, zrušení úhrady obrub pro dospělé). https://medicina.cz/clanky/12295/34/Dotaz-pro-VZP-uhrada-bryli/
