Štěně Nixi jelo na country festival. Vrátilo se jako jeho hvězda

Klasika místo country

Ráno před odjezdem na country festival do Nového Města nad Váhom jsem se sprchovala s pocitem, že mám všechno pod kontrolou – kufr sbalený, granule přichystané, Nixi zabavená hračkou v obýváku. Za dveřmi ticho. Ticho, které jsem si vyložila jako dobré znamení, což byla moje první chyba toho dne.

Najednou to ticho vystřídá hudba. Ne country, které nás na festivalu čeká čtyři dny v kuse. Vážná hudba, hlasitě, jako by se k nám nastěhovalo rádio Classic FM. Vyběhnu se šamponem na půl hlavy, v hlavě bleskově probíhám možnosti, co se mohlo stát. V obýváku sedí Nixi, ovladač povalený vedle ní na koberci – sama si ho našla, sama přišla na to, jak se s ním zachází, a sama si přepnula na kanál, o kterém jsem do té chvíle nevěděla, že ho vůbec mám. Sedí tam s naprosto vážnou tváří, jako by právě dokončila složitou technickou operaci a čekala na potlesk.

Jestli si tím zkoušela naladit ouška na klasiku před cestou za country kapelami, nebo jestli prostě jen šlápla vedle o celý žánr, to se nedozvím. S ovladačem si ale poradila jistěji, než se mi kdy povedlo nastavit na nové televizi wifi.

Dokumentární seriál

Do auta nastupovala s energií, která nevěstila nic dobrého pro můj plán „aspoň hodinu klidu za volantem“. Usadila se na sedačce, čumák přilepený k oknu, a sledovala svět venku s výrazem člověka, co si právě pustil dokumentární seriál a nehodlá si nechat ujít jedinou epizodu. Nejdřív cyklista, který nás předjel ještě předtím, než jsme vůbec najely na dálnici – tohle jí zjevně vrtalo hlavou nejvíc, soudě podle toho, jak dlouho se za ním otáčela. Pak už jen kamiony a benzínky míhající se kolem, které studovala se stejnou vážností, jako by v nich hledala skrytý smysl.

Jediná věc, po které tenhle soustředěný výraz vystřídá otrávený, je kolona u Brna. V tomhle si s ní rozumím dokonale, protože kolonu u Brna nesnáším stejně vehementně jako ona – rozdíl je jen v tom, že já to řeším tichým vnitřním vztekem a ona hlasitým povzdechem, po kterém si lehne na sedačku a demonstrativně zavře oči, jako by chtěla dát najevo, že tohle už fakt nemá cenu sledovat.

V Bratislavě jsme přesedlaly k paničce, se kterou jsme pak jely společně až do Nového Města nad Váhom – měla vlastní obytnou dodávku, a na festival se přece nejezdí o samotě. Bydlík Nixi dobře zná z dřívějška, takže žádná obhlídka, žádné velké vstupní ceremonie – naskočila dovnitř s jistotou stálého nájemníka, co se vrací z dovolené, nechala se připoutat bez jediného protestu, a hned usnula – jako by věděla, že síly bude potřebovat na něco mnohem důležitějšího než čučení z okna.

Váh, bahno a vlajka

Po příjezdu jsme s bydlíkem zakotvily kousek od řeky Váh, a protože jsme rodina, která bez vody vydrží tak akorát do soboty, první program byl jasný: jde se plavat. Čekala jsem, že Nixi bude potřebovat aspoň chvilku na rozkoukání, možná trochu přemlouvání, možná dramatickou scénu na břehu. Nic z toho.

Plavat jí to šlo od první vteřiny náramně – žádné opatrné máčení tlapek, rovnou do vodičky po hlavě a pak vesele přes celou šíři, jako by měla plavecký výcvik v popisu práce už od narození. Jenže mezi jednotlivými koly plavání si vždycky našla čas i na něco jiného – vyválet se v tom nejhorším bahně, co břeh nabízel, ideálně tam, kde to bylo nejvíc cítit, jako by cítila povinnost otestovat opravdu každý odstín téhle vůně, kterou řeka měla v nabídce. Pak zpátky do vody na rychlý oplach, a rovnou znovu na to samé místo, protože jednou to přece nemůže stačit, když je práce teprve v polovině.

Plavaly jsme tak pořád dokola – ona ve své osobní špinavo-čisté smyčce, já s ručníkem v ruce, kterým jsem nakonec nic neutřela, jen jsem s ním mávala jako s bílou vlajkou nad celou tou kapitulací.

Klacík jako alibi

Dny na festivalu jsme si dělily napůl – dopoledne čas na průzkum okolí a relax u bydlíku, odpoledne a večer program na Country Lodenici mezi kapelami a stánky.

U bydlíku byla Nixi vždycky uvázaná na vodítku – neutekla by, tomu věřím, ale důvěru na tenhle typ svobody jsme si ještě nevybudovaly, tak jsme to radši nezkoušely. Systém byl jednoduchý: koukám na Nixi, koukám na konec vodítka, cajk. Za chvilku znovu, cajk. Jenže po další chvilce koukám na konec vodítka, a Nixi tam prostě není. Je o tři metry dál, u vyhořelého ohniště, které si zjevně vyžádalo osobní inspekci, a vodítko leží překousané na zemi. Uvázala jsem ho zpátky, o kus kratší. Za chvíli to samé, jiný cíl, stejný výsledek – zavázat, zkrátit. Tohle se opakovalo celé dopoledne, až z pěti metrů vodítka zbylo tak akorát na venčení kolem domu, samý uzel vedle uzlu jako na záchranném laně po náročné výpravě.

Ovšem velmi zajímavé bylo, že Nixi přesně věděla, že tohle je zakázaná disciplína. Nikdy vodítko nepřekousla naplno a otevřeně, vždycky si k tomu napřed sehnala klacík, do kterého se s chutí pustila jako do hlavního úkolu dne. A teprve mezi jednotlivými skusy klacíku, tak nějak mimochodem, zajela zoubky i po vodítku – jako by šlo o drobnou, čistě náhodnou technickou chybu, ne o systematickou demolici.

Hvězda, která nepotřebovala pódium

Na festivalu bylo jasné jedno: Nixi je hvězda a všichni ostatní jsou tam tak trochu navíc. Cesta od stánku ke stánku, která by za normálních okolností trvala pár minut, nám klidně zabrala půl hodiny. Kdyby festival fungoval jako sociální síť, měla by za ten víkend nejvíc lajků ze všech zúčastněných, lidí i kapel dohromady, a přitom nemusela zahrát jediný tón ani prodat jediné tričko. S každým hlazením přišel i příběh – lidi se rozpovídali o svém psovi, kočce nebo morčeti doma, jako by Nixi byla spouštěč, po kterém si každý najednou vzpomněl, koho má rád. Nejvíc ji to táhlo k lidem se skleničkou vína v ruce, z čehož mám mírné obavy, jestli mi tu nevyrostl malý alkoholik, ale ona v tom nejspíš viděla jen dobrou náladu, ne cokoliv v té skleničce.

Na hudbu reagovala překvapivě soustředěně – seděla, poslouchala, hlavu nakloněnou na stranu, jako fajnšmekr, co hodnotí. Když se jí kapela nelíbila, žádné drama, žádné protesty. Prostě usnula, rovnou tam na místě, uprostřed davu, jako nejupřímnější recenze, jakou kapela ten den dostala. Dav sám o sobě jí vůbec nevadil – procházela se mezi lidmi s naprostou samozřejmostí, jako by na festivaly chodila odjakživa, ne poprvé v životě.

A samozřejmě nezapomněla ani na gastronomickou stránku věci. Země pod stánky byla pro ni jeden velký švédský stůl, a k žádnému kousku se nechovala s podezřením – všechno se očichalo, otestovalo, a to lepší i sbalilo k odnesení. Kým jsme přesně krmily čtyřnohou návštěvnici festivalu, to už radši nezjišťuji.

Co jsme si z toho odvezly

Ráno před odjezdem na festival jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou. Čtyři dny, tři metry ukousaného vodítka, jeden festival, ze kterého se Nixi vrátila slavnější než kdejaký kapelník na pódiu. Zatímco mě čekala regenerace na týden dopředu, Nixi vypadala, jako by právě odkoncertovala vlastní turné a byla připravená na přídavek – jen místo kytary měla klacík a místo autogramiády packu nastavenou komukoliv, kdo šel kolem.