Článek
Podvečer, taková ta doba, kdy má Nixi ještě dost energie na to, aby mě táhla ke každému keři, zatímco moje body battery na Garminu hlásí, že jsem už dávno v červené zóně. I tak jdeme podél pole – já, Nixi a syn, kterého jsem tentokrát násilím odtrhla od matematických příkladů, kterým nikdo nerozumí, s argumentem, že Nixi taky potřebuje trochu inteligentní společnosti. Jdeme mlčky, každý ve svém tempu, dokud u plotu na kraji pole nezahlédneme koně. Nixi se zastaví, sedne si do trávy a jen na ně kouká, jako by čekala, že se něco stane. Nestane. Ale stojí tam dost dlouho na to, abychom se zastavili taky.
Kouknu na ni, pak na koně, pak nahoru, kde ještě není úplná tma, jen to načervenalé nebe těsně před soumrakem, a napadne mě otázka, na kterou nemám odpověď: co budeme za pět let umět spolu? Bude mezi námi to spojení, kdy stačí pohled a ona ví, co mám na mysli, aniž bych cokoliv řekla? Budu ještě pořád stávat takhle večer u pole, nebo si najdeme úplně jiný rituál, který teď ještě neumím ani domyslet? A vůbec – kde budeme obě za pět let, až tato procházka bude jen jedna z tisíce dalších?
Fyzika mezi poli
Místo abych si tu otázku nechala jako romantickou glosu k večernímu nebi, nahlas jsem ji vyslovila. A syn, který fyziku miluje tak, jak někteří milují nedělní fotbal v telce, se pustil do vysvětlování rovnou tam, mezi poli, tónem člověka, který se chystá vysvětlit něco naprosto samozřejmého.
„Cestování časem není sci-fi,“ řekl. Čekala jsem něco na úrovni drobné procházkové moudrosti. Dostala jsem místo toho rovnici, a to i bez tabule, papíru nebo čehokoliv, o co by se dalo opřít – jen tmu, která se mezitím snesla, hvězdy, co se pomalu začaly objevovat, a Nixi, která se mezitím rozhodla, že klacek je zajímavější než teorie relativity.
Do budoucnosti to jde. Stačí letět rychle
„Do budoucnosti cestujeme všichni,“ řekl syn, „furt, jednu sekundu za sekundu.“ Tímhle tempem bych se ale do budoucnosti dostala i bez něj, klidně na gauči s hrnkem čaje, tak jsem chtěla vědět, jestli to jde nějak rychleji.
Vysvětlil mi, že čím rychleji letíš – nebo čím blíž jsi něčemu pořádně těžkému, jako je černá díra – tím pomaleji ti plyne čas oproti zbytku vesmíru. Prý se to fakt děje, jenom v miniaturní verzi, každý den, nad našimi hlavami. Astronauti na vesmírné stanici stárnou o pár mikrosekund pomaleji než my na zemi, jen kvůli té rychlosti, kterou letí kolem planety. Je to naprosto zanedbatelný rozdíl, nikdo si kvůli tomu nekoupí druhý narozeninový dort, ale je měřitelný – jako by si vesmír vedl vlastní, extrémně nudnou účetní knihu.
„Takže když se budu hodně rychle prohánět po zahradě s Nixi, zestárnu pomaleji?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě s výrazem, jaký má Nixi, když jí řeknu „zůstaň“ a ona zvažuje, jestli mě vůbec poslouchat. „Teoreticky ano. V praxi bys musela běžet skoro rychlostí světla, a to na zahradě nedáš. A záleželo by i na tom, kterým směrem běžíš – proti otáčení Země, nebo s ním.“
To mi nedošlo. Celý život běhám po zahradě bez ohledu na to, jak se pod mýma nohama točí planeta, a najednou jsem se dozvěděla, že i tohle by teoreticky hrálo roli.
Škoda. Příště, až mě soused uvidí zběsile pobíhat s Nixi po zahradě, budu muset vymyslet něco chytřejšího než „zkouším zpomalit čas“.
Do minulosti to nejde. A možná je to tak lepší
Minulost je horší kapitola. Abych se tam dostala, musela bych letět rychleji než světlo – a to prý nejde. Syn mi to vysvětlil takhle: rychlost světla není jen nějaká obyčejná cedule u silnice, která ti řekne, jak rychle smíš jet. Je to pořádná zákazová značka, která porušení prostě nepovolí. Jakmile jednou letíš pomaleji, zůstaneš pomalejší navždycky, ať se snažíš sebevíc.
Jedinou nadějí je prý existence tachyonů – hypotetických částic, které se podle teorie pohybují rychleji než světlo a mohly by nosit zprávy do minulosti. Jenže jejich existence je stejně nejistá jako to, že Nixi jednou přestane žrát ponožky. Něco se o tom povídá, nikdo to neviděl.
Poslední naděje, jak se přece jen dostat do minulosti, je prý obří rotující válec – fyzici mu prý říkají Tiplerův válec, podle chlapíka, co na to přišel – nekonečně dlouhý, tak hutný, že by v sobě klidně schoval deset Sluncí, a musel by se točit tak rychle, že by to znělo spíš jako popis mixéru na blender smoothies než jako fyzikální zařízení. Kdyby kolem něj člověk letěl po přesné spirále, teoreticky by se dostal do minulosti. V praxi by ho podle mě spíš rozmetalo na atomy, než by stihl zamávat na pozdrav.
Řekla jsem synovi, že škoda, protože bych se ráda vrátila do dne, kdy jsem si myslela, že border kolii zvládnu levou zadní.
Rychlostí jedné procházky za druhou
Syn pokračoval ve výkladu dál, bez ohledu na to, že publikum se mezitím zmenšilo o jednu border kolii a jednu paničku, která ho už taky poslouchala jen na půl ucha. Dívala jsem se na Nixi, jak si to štráduje s klackem, pak zase nahoru na hvězdy, a došlo mi, že na žádný Tiplerův válec ani rychlost světla čekat nebudu.
Do budoucnosti se dostaneme tak jako tak – jen ne za minutu, ale za pět let plných procházek a večerů jako je tenhle. Možná je to pomalejší cesta, než jakou by mi doporučil syn. Ale je jistá.
Co budeme umět za pět let, nevím. Ale vím, že tam dojdeme spolu, krok za krokem, čenichem u země.
