Článek
Ranní hlídka
Mám dobrého zaměstnavatele, občas mohu pracovat z domova, a se štěnětem je to požehnání. Dnešek byl ale ten druhý typ dne – musela jsem do kanceláře, protože na granulky se taky musí občas vydělávat i tam, a tak jsem se na to připravila jako na vojenskou operaci. Kamera v kuchyni, metrová překážka místo dveří do obýváku, za kterou zůstává koberec a kožená sedačka teoreticky nedotčené, babička v záloze pro případ krize. Vlastně jsem si celý systém v duchu chválila – žádné dveře do obýváku nemáme, tak jsem to vyřešila důmyslně, překážka místo zdi, kamera místo mě. Cítila jsem se jako člověk, který vyřešil bezpečnostní protokol.
Půl páté ráno – ven, vrátit se, snídaně, pomazlit, papa. Odcházela jsem z bytu s pocitem, že jsem na všechno myslela. Na všechno kromě jedné věci: border kolie moje plány ignoruje se stejnou lehkostí, s jakou moji synové ignorují prádlo v koši, a metr vysoká překážka je pro ni tak akorát rozcvička před snídaní, ne skutečná bariéra.
První průlom
Po dvou hodinách kontroluju kameru. Vše v pořádku, hlásí mi vlastní oči, jen Nixi v žádném záběru není – což by mi mělo dojít hned, že nepřítomnost důkazu není důkaz nepřítomnosti problému. Místo toho mi to došlo až s telefonátem mladšího syna, hlasem nevinným jako nedělní kázání: Může Nixi spát na gauči v obýváku? Ne, samozřejmě že ne, jak by vůbec – a pak jsem si to spočítala. Metr vysoká překážka. Border kolie. I baby verze. To je matematika, která nikdy nevyjde v můj prospěch, a přesto jsem ji ten den přepočítávala nejmíň třikrát, jako by se mezitím změnily fyzikální zákony.
Zbytek telefonátu už jen doplnil čísla do rovnice: bobíky rozmístěné po koberci s pečlivostí někoho, kdo chtěl jasně vyjádřit svůj postoj k mému odchodu, a deset minut vyjednávání o tom, jestli syn uklidí, nebo počká, až přijedu a udělám to sama. Vyhrála jsem – tedy spíš moje hysterie v telefonu vyhrála za mě. Na kameře jsem pak dohlédla i na rozházené hračky a rozkousané podložky na močení, poztrácené po bytě, jako by tu vybouchla hračkářská verze bomby. Nevadí, řekla jsem si. Půjde to. To je věta, kterou jsem si ten den řekla ještě několikrát, pokaždé s trochu menší vírou ve vlastní slova.
Druhá hlídka, druhý syn
O hodinu později vstal starší syn a štafeta pokračovala tam, kde ji ten mladší předal. Okousané madlo od gauče. Další kolo bobíků, jako by šlo o seriál s pokračováním, kde se scénárista rozhodl nechat postavu dělat pořád tu samou věc, jen v jiné místnosti. A pak hlavní číslo dopoledního programu: obývacím pokojem proběhla živá myš. Ne od Nixi – od kočky Míši, která takhle občas žádá o pozornost a nosí úlovky rovnou na ukázku, jako kdyby čekala potlesk a možná i recenzi. Syn se pustil do hledání pastičky, ale než ji stihl najít, Míša vzala věc do vlastních tlap a myšku ulovila podruhé, tentokrát bez asistence. Co se dělo dál, radši nezjišťuji. Jsme humánní domácnost. Aspoň doufám, a rozhodně o tom nehodlám vést vyšetřování. Do celé scény se mezitím připletl i robotický vysavač, který se rozjel po bytě naprosto nechápavě, co se děje, a jen bezradně kroužil kolem místa činu jako někdo, kdo přišel na scénu pozdě a snaží se tvářit, že ví, co dělá.
Poslední kontrola kamery mi ukázala novou disciplínu: soustředěné okousávání lišty od podlahy, jako by Nixi chtěla dopolední bilanci škod ještě navýšit na rozloučenou.
Vzápětí si pro ni přišla babička, aby ji vzala k sobě na zahradu – kluci se doma přes den moc nezdržují, mají svoje starosti rané dospělosti, a hlídání štěněte do nich rozhodně nepatří. Kameru jsem pak zkusila zkontrolovat ještě jednou, čistě ze zvyku, a viděla jen Míšu, jak zírá přímo do objektivu s výrazem někoho, kdo právě podal výpověď a nemá zájem o zpětnou vazbu. Ten pohled znamenal jasně jedno: pojeď už domů, tohle se faaakt nedá.
To se fakt nedá…
Odpolední účet
Zbytek odpoledne v práci uběhl v klidu, který mi měl přijít podezřelý – žádný telefonát, žádná zpráva, žádný další záběr z kamery, protože Nixi byla u babičky, mimo dosah objektivu i mé kontroly. Ten klid jsem si užívala přesně do chvíle, kdy jsem po práci dorazila k babičce vyzvednout ji domů.
Zahrada vypadala, jako by tam proběhla přesně ta samá směna co u nás doma ráno, jen v jiné kulise a bez kamery, která by babičku aspoň včas varovala. Čtyři kytičky u jezírka ležely vyrvané a přerovnané tak systematicky, že to spíš vypadalo jako práce nespokojeného zahradního architekta než štěněte. Babiččin smeták se mezitím proměnil v kořist – Nixi si ho odnesla přes tři záhony a babička ho pak z jejích zubů vydolovávala se soustředěním, jaké jindy vidím jen u chirurgů. Děda mezitím obcházel zahradu bez bot a s výrazem muže, který si teprve teď uvědomuje, že v domácnosti přibyl nový, důkladný archivář obuvi.
A na konec já – moje elegantní bílé pantofle, které jsem si pořídila, abychom s Nixi byly barevně sladěné, teď ležely v trávě, jedna s okousaným páskem. Vlastní snaha o sladěný vzhled se mi tak trochu vymstila.
Nixi jsem našla špinavou jak čuně, packy od hlíny, srst plnou trávy a bláta, a s čumáčkem nahoru, jako by čekala pochvalu. Víc mi nezbylo, než ji odvézt domů a odnést rovnou do vany. Usnula do pěti minut, packy nataženy, čumáček schovaný pod ocáskem, a jak pravil klasik, anděl učiněnej anděl. Moje ranní směna skončila u babičky na zahradě. Ta odpolední, s kbelíkem, smetákem a novým respektem k metrovým překážkám, teprve začínala.
Anděl, učiněnej anděl.
