Článek
Vyrůstajíc v 80. a 90. letech v postkomunistických Čechách mám pravděpodobně trochu zkostnatělé názory na svoji sexualitu – jakože do toho nikomu nic není ("none of your business"). Ale učím se. Obzvlášť jako matka puberťačky a začínajícího puberťáka v New Yorku.
Kromě toho jsem měla tu čest s novou generací amerických vysokoškoláků, takže jsem dostala zrychlený kurz korektního „genderového“ oslovování ještě předtím, než se toto téma stalo aktuálním doma. Nicméně, ať se snažím jakkoliv, občas mi prostě uklouzne „nesprávné“ oslovení. Ne že by moje děti vyžadovaly jiný způsob oslovování, ale jejich kamarádi ano.
Když dcera přestoupila na novou školu, trvalo jí docela dlouho, než si našla kamarády. Pak začala nadšeně vyprávět o Tobym. Zpozorněla jsem a položila tu klasickou mateřskou otázku: „Kdo je Toby?“ V hlavě jsem si už malovala možná první lásku. Dcera ale s klidem odvětila, že je to její gay kamarád. Ani jsem nemrkla a byla ráda, že si našla svého prvního gay BFF.
Uběhlo pár měsíců a dcera mi oznámila, že ji Toby pozval k sobě domů o víkendu hrát počítačové hry. Váhala jsem, ale pod podmínkou, že ji doprovodím a řeknu „ahoj“ jeho rodičůmm abych je poznala, jsem souhlasila. Jaké bylo moje překvapení, když dveře otevřela holka. Mozku trvalo pár sekund, než si prošel všechny zmínky o Tobym, ale byla jsem si jistá, že dcera nikdy ani nenaznačila, že Toby je holka. Můj syn, stejně šokovaný, mi to potvrdil. Když jsem se dceři pak svěřila, že mě překvapilo, že je Toby holka, dostala jsem „sodu“, proč to vůbec řeším. Musela jsem jí dát za pravdu.
Před pár týdny jsme ale doma měli další debatu. Slyšela jsem dcery rozhovor o jejím oblíbeném „anime“ charakteru mužského rodu, nad kterým se rozplývala společně s Tobym. Z toho jsem usoudila, že Toby je bisexuální. Byla jsem trochu zmatená, protože dcera často zmiňuje, že Tobyho mamka jej doma neoslovuje jeho vybraným jménem, ale stále používá jeho dívčí jméno a ženský rod. Pouze mezi lidmi akceptuje Tobyho nové jméno, což Tobyho frustruje a rád si na to postěžuje svým kamarádům. Kdykoli je Toby u nás, dávám si proto obrovský pozor, abych ji/jeho náhodou neoslovila jako holku. Nechci se totiž navěky zapsat v pubertálním deníku, nebo hůř, na sociálních sítích jako „ta bílá homofobní paní“. Nicméně mi to vůbec neulehčuje svým holčicím zjevem a chováním.
Nevydržela jsem to a neprozřetelně jsem se zeptala dcery: „Jak to vlastně s tím Tobym je? Myslela jsem, že je gay, a tudíž na holky.“ Dcera si mě změřila pohledem pro „boomerské matky“, ale pak se pustila do zasvěceného výkladu. „Toby je holka, cítí se jako kluk, používá neutrální zájmena ‚oni‘ nebo ‚on‘ a je na kluky.“
Zmohla jsem se jen na povzdech a „ok“.
Neboť podle této logiky jsem taky „gay“ či „queer“. A se mnou, až na pár výjimek, i většina žen, se kterými jsem přišla do styku a které si víc rozuměly a hrály s kluky a holčičí věci je moc nebraly. Teda do určitého věku, konkrétně než se nám vyvinula hruď. Pokud jde o množné oslovení, je to vlastně jediná možná varianta pro oslovení každé z nálad a osobností žen (a mnoha mužů). A pak jsme taky někdy na kluky a někdy na holky.
Takže, jak už jsem říkala – láska je láska a každému, co jeho jest. Jen po mně nechtějte, abych se orientovala v „nově“ nastavených rigidních pravidlech, kde evidentně žádná nejsou. Zůstává jen ta stará, dobrá lidská fluidní sexualita a nekonečné hledání odpovědí na otázky, kdo vlastně jsme a co chceme – což, stejně jako všechno ostatní, prochází neustálým vývojem.
