Článek
Když se řekne pohádka, většina z nás si vybaví nějaký veselý příběh plný nadpřirozených postav a kouzel. Bereme ji jako dětskou literaturu, která se dětem čte na dobrou noc. Některé pohádky jsou již tak zažité, že je zná skoro každý a nikdo už nepřemýšlí nad tím, kde se tu vlastně vzaly. Přitom je jich původ a podstata úplně jiná, než jste si mysleli.
Jako příklad si můžeme vzít třeba pohádku o Červené Karkulce. Řeklo by se klasická pohádka, která již tak zlidověla, že začíná být trochu nudná. Jenže, když se nad ní více zamyslíte a pečlivě si rozeberete o čem pojednává, zjistíte, že příběh o dítěti, které v lese potká vlka, který jej posléze sežere, avšak ještě předtím mu sní blízkou příbuznou, by byl bez šťastného konce, kdy všichni sežraní zcela nereálně vylezou z břicha v pořádku ven, poměrně hrůzostrašný. Ano, zní to zvláštně, vždyť tuhle pohádku všichni známe a víme, že na ní nic hrůzostrašného není, ale celé to vězí v tom, že víme, že má pohádka vždy šťastný konec.
I když, opravdu je tomu vždy tak? A co třeba pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena nebo Hanse Christiana Andersena, vždyť většina z nich dobře nekončí. Ale není to proto, že by si řekli, že udělají novou verzi pohádky, protože šťastné konce už začínají být nuda. Je to proto, že pohádky nikdy šťastně nekončily, protože nikdy nebyl určeny dětskému publiku!
Příběhy si lidé vyprávěli odjakživa a čím byly zajímavější a netradičnější, tím byly lepší. A tak to bylo s napínavými příběhy plnými tajemna a nadpřirozena o temných silách, zvířatech, lidech a věcech okolo nás, které mnohdy neměly šťastný konec a zanechávaly v lidech spoustu otazníků.
Až později se přešlo k tomu, že dostal každý takový příběh svůj šťastný konec, ve kterém dobro vítězí nad zlem, radost nad smutkem a láska nad smrtí. A takové, lehce výchovné, ale hlavně naději přinášející příběhy se začaly vyprávět dětem.
