Článek
Den by byl začal docela hezky, nebýt té prokleté černé kočky. Přeběhla mi přes cestu těsně předtím, než jsem se stačila rozhlédnout. Přestože jsou kočky obyčejně plaché a prchlavé, tahle byla přesný opak. Mžourala na mě proti vycházejícímu slunci a v jejích očích se zrcadlila ona pověstná kočičí tajuplnost, tajemnost, či snad dokonce záhadnost hraničící s vševědoucností. Tento okamžik trval sotva pár vteřin a přesto se mi během dne ještě několikrát vybavil.
Když jsem od té kočky odcházela, měla jsem takový nepříjemný pocit, že se za mnou dívá, či mě snad dokonce sleduje, ale když jsem se otočila, kočka už tam nebyla. Avšak, když jsem chtěla pokračovat v cestě, zahléhla jsem ji, jak se protahuje na druhé straně ulice. Mohla to být i jakákoli jiná kočka, ale vypadala úplně stejně jako ta, kterou jsem před chvílí potkala. Jak to mohla stihnout, nechápala jsem. Vždyť to by kolem mě musela proběhnout rychlostí blesku. I když, třeba to vážně není ona, mávla jsem nad tím rukou. Na světě je přece tolik koček a všechny si jsou tak podobné, stejně jako lidé. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že mám nejvyšší čas. Přidala jsem do kroku a na kočku skoro zapomněla.
Myšlenka na ni se mi vrátila poměrně brzy, když se mi něco měkkého propletlo kolem nohou. Koukla jsem se a světe div se, byla to kočka. Úplně maličká s krátkým ocáskem a rostomilými oušky. Hned mě zaujala jasná, sněhová barva, která činila tak malé koťátko velice nápadným. Tiše mňoukala a vyplazovala jazýček, který se ale vůbec nepodobal té čokoládové cukrovince, o které jsem si jako malá skutečně myslela, že je z kočičích jazýčků, tak nevím, kde se autor názvu inspiroval. I přesto všechno, mě na kočce zarazila jedna a věc a pomalu mi začínalo docházet, že není náhodou, že dnes potkávám jednu kočku za druhou.
Na druhou stranu, vždyť v našich končinách jsou kočky docela běžné, možná svou početností přebíjí i psy. Takže by nebylo od věci, kdyby byla kočka takovým naším národním mazlíčkem. I když, asi by to úplně nefungovalo. Kočky jsou sice velice oblíbené a žádané, ale existuje i pár frází, které kočkám příliš nelichotí.
Když potkáme kočku, jako třeba dneska já, první co nás napadne, je smůla. Narozdíl od sousedního Německa nerozlišujeme, z jaké strany běžela, je to prostě automatická smůla a neštěstí nevěštící nic dobrého.
Stejně tak zlato. Spousta lidí na tohle slovo slyší, ale stačí abyste před něj přidali nevinný kočičí přívlastek a hned dostanete něco, co každého odradí, protože o kočičí zlato nikdo nestojí.
I samotné slovo kočka může působit rozpaky. Nazve-li vás někdo kočkou, může vás to potěšit, pokud to slyšíte od někoho, od koho to slyšet chcete. Narozdíl třeba od slova kráva. Označíte-li někoho krávou, zřejmě k němu nechováte přílišné sympatie. Ale vyražte do Indie, kde se z krav můžou zbláznit, někoho tak nazvěte a uvidíte, že vám poděkuje a bude se cítit polichocen.
„Mňau,“ozve se za mnou a vůbec mě nepřekvapí, že je to zase nějaká kočka, teď pro změnu celá v šedém. Už jí nevěnuji přílišnou pozornost, ale přesto mě opět zarazí ta stejnost očí. Jsou totožné s těmi, které jsem již dnes viděla u té černé i bílé kočky. Zrcadlí se v nich, že ví něco, co nikdo neví. Ví jen to, co ví jen kočky. Jejich pohled se nemění, i když se honí za myší, skáčí z výšek, hlasitě předou, pořád mají oči dokořán. A to je tajemství jejich pohledu, že se narozdíl od lidí dokáží dívat.
