Článek
Jde o problém, kterému lidé příliš nevěří. Ve společnosti je zakořeněná jasná rovnice – jsi tlustý, tak to znamená, že hodně jíš, stačí jíst méně a zhubneš.
Vždycky jsem byla ta „tlustá holka“, u nás se říkalo holka krev a mlíko… Pamatuju si už od základky, když se některé děti smály, že běhám pomaleji. Nebo když jsem si sedla a moje břicho se zmáčklo do malých „polštářků“, jak to jedna spolužačka ráda komentovala. Přitom jsem s váhou problémy neměla. Jen jsem byla vysoká po svých předcích a moje spolužačky o hlavu menší:) A to, že jsem běhala pomaleji…prostě jsem na dlouhé maratony nikdy nebyla, za to jsem vynikala v jiných disciplínách.
Na střední škole se to ale všechno změnilo. Najednou to nebylo jen o vtipech dětí. „Ta má ale silná stehna,“ zaslechla jsem jednou od kolegyň na praxi.
Tohle všechno začalo ovlivňovat nejen to, jak jsem se cítila sama před sebou, ale i to, jak jsem vnímala ostatní. Každý reklamní billboard, každá modelka na obálce časopisu mi připomínaly, že takhle bych měla vypadat - štíhlá a bez chybičky. Televize a časopisy byly plné reklam na zázračné diety, tablety na hubnutí a příběhů o proměnách, kde každá žena ve finále dosáhla toho „správného ideálu krásy“.
A mě začala sžírat otázka: opravdu je se mnou něco špatně? Začala jsem se cítit neviditelná, nebo spíš příliš viditelná – jako kdyby moje tělo bylo to jediné, co na mě lidé viděli.
Začala jsem hubnout. Bylo to zoufalé, často jsem zkoušela jíst jen zeleninu nebo si odpírala věci, které jsem měla ráda. Vlastně jsem se nikdy nepřejídala, moje váha byla lehce nad normou. Pamatuju si, jak jsem jednou strávila celý den jen s jablkem a kávou. K večeru jsem byla tak hladová, že jsem snědla celou lednici a nakonec se nenáviděla ještě víc. Byl to koloběh. Čím víc jsem se snažila přizpůsobit, tím hůř jsem se cítila. Nízké sebevědomí způsobilo, že jsem se opravdu začala přejídat. Jídlo jsem často používala jako formu úniku nebo útěchy, když jsem se cítíla nejistě, smutně nebo frustrovaně.
Můj zlom přišel ve chvíli, kdy jsem byla pozvána na ples. Kamarádky si vybíraly nádherné šaty, těšily se, jak budou vypadat a kdo je pozve k tanci. Já jsem stála v kabince obchodu, zírala do zrcadla a chtělo se mi plakat. Žádné šaty mi nesedly. Buď byly příliš malé, nebo příliš velké na jiných místech. Cítila jsem se, jako by pro mě žádný kus oblečení na světě neexistoval. Nakonec jsem si koupila černé šaty, co zakrývaly všechno, co šlo.
Asi o týden později jsem měla upřímný rozhovor s kamarádkou. Všimla si, jak moc se trápím, i když jsem se to snažila skrývat. Řekla mi „vím, že je to pro tebe těžké, ale nesmíš se nechat ovlivnit tím, co říkají ostatní. A vím, že to není lehké, ale musíš najít způsob, jak se přijmout.“
Tahle slova mi zněla v hlavě dlouho. Přijmout samu sebe? Jak? Nenáviděla jsem se za to, jak vypadám, že nedokážu zhubnout, za to, že nejsem štíhlá jak proutek. Ale kamarádčina slova mi dala něco, co jsem si dřív neuvědomovala – pocit, že si zasloužím být šťastná, bez ohledu na to, kolik vážím.
Začala jsem postupně měnit svůj pohled na sebe. Přestala jsem se srovnávat s tím, co jsem viděla na internetu a v reklamách. Zkusila jsem přestat vidět svoje tělo jako nepřítele a začít ho vnímat jako něco, co je tu pro mě. Začala jsem chodit na dlouhé procházky. Ne proto, abych zhubla, ale protože jsem se po nich cítila lépe. Začala jsem cvičit, ale ne z donucení, ale protože jsem chtěla být silnější. A hlavně jsem přestala držet drastické diety.
Byla to dlouhá cesta. Trvalo to měsíce, možná roky, než jsem se naučila podívat do zrcadla a neodsuzovat se hned na první pohled. A postupně jsem se začala cítit lépe ve své kůži. Občas mě ještě přepadl ten starý pocit méněcennosti, ale čím víc jsem se soustředila na to, jak se cítím, a ne na to, jak vypadám, tím méně mě tyto myšlenky ovlivňovaly.
Přestala jsem se schovávat za tmavé oblečení, být celá zahalená a naučila se být sama sebou. A poprvé po dlouhé době jsem začala žít život, ve kterém jsem nebyla jen „ta tlustá holka“. Byla jsem prostě člověk, který stojí za to… bez ohledu na číslo na váze.
To, že se vám kvůli vaší výšce a postavě někdo smál nebo směje je nespravedlivé a může to být velmi zraňující. Lidé, kteří se vysmívají druhým, často nevědí, jaký dopad mohou jejich slova mít a neuvědomují si, že různí lidé mají různé tělesné typy. Výška a váha jsou přirozeně různé a nejsou důvodem k zesměšňování. Nikdo neví, co je příčina vyšší váhy, mohou za tím stát zdravotní problémy, můžeme se k vyšší váze dopracovat nesprávnou životosprávou. Ale to nikoho neomlouvá k tomu, aby se posmíval druhým.
Je důležité si uvědomit několik věcí:
Tělo každého člověka je jiné. Lidé mají různé tvary, velikosti a výšky, a to je přirozené. Např. vyšší lidé mohou mít třeba širší nebo robustnější postavu, což je naprosto normální.
Lidé, kteří se posmívají, často sami bojují s vlastními nejistotami a používají ponižování druhých, aby se cítili lépe. To, co o vás říkají, více vypovídá o nich než o vás. Neberte jejich slova jako pravdu o sobě samé.
Přemýšlejte o věcech, které na sobě máte rádi, ať už jde o vaše dovednosti, zájmy, osobnost nebo vzhled. Zaměřte se na to, co vás dělá silnými a jedinečnými. Když budete sami sebe přijímat, postupně si vytvoříte vnitřní odolnost vůči negativním komentářům od ostatních.
Když lidé říkají něco zraňujícího, je snadné si jejich slova brát k srdci a opakovat si je v hlavě. Pamatujte, že to, co nyní prožíváte, se může zdát těžké, ale s časem a sebepřijetím si vybudujete sílu, která vám pomůže se těmito zraňujícími poznámkami nenechat ovlivnit. Vaše hodnota není určována tím, co si o vás myslí ostatní.
https://denikn.cz/1490729/nic-o-vas-nevi-stejne-radi-zhubnout-zeny-s-nadvahou-vysvetluji-proc-se-radeji-vyhybaji-lekarum/https://denikn.cz/1490729/nic-o-vas-nevi-stejne-radi-zhubnout-zeny-s-nadvahou-vysvetluji-proc-se-radeji-vyhybaji-lekarum/
https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/64359?show=full
https://www.i60.cz/clanek/detail/34753/jsou-obezni-ale-podvyziveni-za-kily-navic-mnohdy-neni-jidlo
https://www.vimcojim.cz/magazin/clanky/o-zdravi/,,Necpi-se-a-cvic!-Je-obezita-vec-slabe-vule-nebo-nemoc__s10012×20666.html
