Bravo, VHS a Orličtí vrazi: dvě tváře českých devadesátek

Devadesátá léta jsou pro mnoho Čechů symbolem svobody, nových možností a bezstarostného dětství. Když se dnes řekne „devadesátky“, většině lidí se vybaví videokazety, žvýkačky Pedro, první počítače, časopisy Bravo, telefonní budky nebo dlouhé letní večery venku s kamarády.

Jenže vedle této nostalgické vzpomínky existovala ještě druhá realita. Zatímco děti sbíraly céčka a hrály si před paneláky, noviny plnily zprávy o nájemných vraždách, mafiánských válkách, vydírání a organizovaném zločinu. Právě proto se tomuto období dodnes říká „divoká devadesátá“.

Dnes si schůzku domluvíme během několika sekund přes mobil. V devadesátých letech to fungovalo jinak.

„Přijdu v pět před školu.“

A tím to končilo.

Žádné zprávy, žádné sdílení polohy, žádné volání po cestě. Buď jste přišli, nebo ne. Děti trávily většinu času venku. Hřiště byla plná, na sídlištích se hrál fotbal, vybíjená nebo schovávaná a rodiče často ani přesně nevěděli, kde jejich potomci zrovna jsou.

Mnozí na tuto dobu vzpomínají jako na poslední období skutečné svobody před nástupem internetu a sociálních sítí.

Dnešní generace si jen těžko představí, že sledování filmu vyžadovalo plánování.

Pokud jste chtěli vidět nový akční hit nebo komedii, museli jste navštívit videopůjčovnu. Tam jste mezi stovkami kazet hledali svůj vysněný film a doufali, že už si ho někdo nepůjčil.

Víkendové návštěvy videopůjčoven byly téměř rodinným rituálem.

Stejně fungovala hudba. Kdo chtěl mít vlastní výběr písniček, seděl u rádia a čekal, až moderátor konečně pustí oblíbený hit. Pak následoval rychlý stisk tlačítka REC.

Než přišli influenceři, existovalo Bravo.

Časopis, který četly statisíce teenagerů. Plakáty visely téměř v každém dětském pokoji a rubrika „Láska, sex a něžnosti“ patřila k nejčtenějším částem časopisu.

Vedle Brava byl populární také Popcorn, který přinášel informace o hudebních hvězdách a zahraničních celebritách. V době bez internetu představovaly podobné časopisy hlavní spojení se světem popkultury.

První domácí počítače byly pro mnoho rodin malým zázrakem.

Internet byl pomalý, drahý a často blokoval telefonní linku. Charakteristický zvuk vytáčeného modemu dnes vyvolává nostalgii podobnou šustění kazety nebo cvaknutí videorekordéru.

Mladší generace už možná nikdy nepochopí frustraci z několika minut čekání na načtení jediné stránky.

Po sametové revoluci se otevřely hranice, vznikaly nové firmy a lidé dostali možnost podnikat. Jenže tam, kde vznikají nové příležitosti, vzniká také prostor pro ty, kteří chtějí pravidla obejít.

Devadesátá léta byla obdobím, kdy stát teprve hledal způsob fungování v nových podmínkách. Policie, soudy i zákony se musely přizpůsobovat rychle se měnící realitě.

A právě v této době začalo sílit organizované podsvětí. Podnikatelé si najímali ochranky, vznikaly pochybné bezpečnostní agentury a noviny stále častěji informovaly o výbuších aut, vydírání nebo nájemných vraždách.

Podle historiků a kriminalistů představovala první polovina devadesátých let jedno z nejbouřlivějších období novodobé české kriminality.

Pokud existuje jedno jméno, které se s divokými devadesátkami spojuje nejčastěji, je to Ivan Jonák.

Jeho Discoland Sylvie nebyl jen noční klub. Stal se symbolem doby, kde se mísili podnikatelé, celebrity, politici i lidé z podsvětí. V podniku se scházeli bývalí veksláci, novodobí podnikatelé i kriminální živly a Discoland se stal jedním z nejznámějších míst porevoluční Prahy. Discoland byl symbolem luxusu, okázalosti a života bez hranic.

Samotný Jonák se stal celebritou dávno předtím, než bylo běžné být celebritou.

Nosil výrazné obleky, vystupoval v médiích a budoval image úspěšného podnikatele. Později však přišel pád.

V roce 1996 byl odsouzen za objednání vraždy své manželky Ludviky Jonákové. Případ sledovala celá republika a z Jonáka se stal symbol temné stránky devadesátých let.

Další postavou, která se stala synonymem organizovaného zločinu, byl František Mrázek.

Mrázek byl považován za jednu z nejvlivnějších osob českého podsvětí. Jeho jméno se objevovalo v souvislosti s podnikáním, bezpečnostními agenturami, politikou i policií. Právě propojení byznysu, státní správy a podsvětí patří k fenoménům, které si dnes s devadesátými lety spojujeme.

Vražda Františka Mrázka v roce 2006 nebyla dodnes uspokojivě objasněna a kolem případu vzniklo mnoho teorií. Ovšem jeho jméno dodnes zůstává symbolem éry, kdy se rodily první české „kmotrovské“ struktury.

Zatímco děti sbíraly samolepky a veřejnost sledovala příběh Ivana Jonáka, kriminalisté řešili jeden z nejbrutálnějších případů novodobé české historie.

Skupina pachatelů, která později vešla ve známost jako Orličtí vrazi, vraždila podnikatele kvůli finančnímu zisku. Těla obětí pachatelé ukrývali do sudů a shazovali do Orlické přehrady.

Brutalita případu šokovala veřejnost i zkušené vyšetřovatele. Dodnes jde o jednu z nejznámějších kriminálních kauz v historii České republiky. Případ zároveň ukázal, jak nebezpečné prostředí v části podnikatelské sféry tehdy existovalo.

Když dnes vzpomínáme na devadesátky, obvykle si vybavíme:

Méně často si připomínáme:

Přitom obě tyto reality existovaly současně. Zatímco pro většinu lidí byly devadesátky obdobím nových možností a svobody, kriminalisté řešili případy, které dnes připomínají scénáře mafiánských filmů.

Nostalgie totiž funguje zvláštním způsobem. Vzpomínáme především na to, co jsme sami prožívali. Pokud jste byli dítě, pravděpodobně si vybavíte letní prázdniny a kreslené seriály.

Pokud jste byli kriminalista, novinář nebo podnikatel, vaše vzpomínky budou nejspíš úplně jiné.

To je otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.

Mnozí lidé dnes netouží po návratu videokazet ani vytáčeného internetu. To, co jim chybí, je spíše pocit doby. Svět bez neustálého připojení, bez sociálních sítí a bez nekonečného proudu informací.

Na druhou stranu je snadné zapomenout, že devadesátá léta byla také obdobím vysoké kriminality, právní nejistoty a rychlých změn, které ne každý zvládal stejně dobře.

Právě proto jsou devadesátky dodnes tak fascinující. Byly plné naděje i chaosu, svobody i nebezpečí, dětských vzpomínek i kriminálních příběhů, které připomínaly scénáře hollywoodských filmů.

A možná právě proto se k nim stále vracíme.

Použité zdroje