Článek
Když už ani nechci zhubnout
Nedávno mi vyskočil další příspěvek. Znáte ho.
Vlevo člověk před změnou. Trochu unavený výraz, horší světlo, nepadnoucí oblečení a atmosféra, která naznačuje, že dotyčný ještě před pár týdny pravděpodobně žil v naprostém chaosu.
Vpravo stejný člověk. O něco hubenější. O hodně šťastnější. Ideálně ve sportovním oblečení, s dokonale upravenými vlasy a pohledem člověka, který právě objevil nejen nový pas, ale i smysl života.
Mezi tím osm týdnů. Nový jídelníček. Nový trénink. Nový mindset. A samozřejmě nezbytná otázka:
„Chceš taky zhubnout?“
A já jsem se přistihla, že moje první reakce byla:
Ne. Už žádná další zaručená nabídka štěstí a spokojenosti.
Docela mě to překvapilo, protože já přece nechci být nezdravá. Nechci celý den sedět na gauči s pytlíkem chipsů a tvrdit, že zelenina je spiknutí farmaceutického průmyslu. Jenže v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě začíná unavovat způsob, jakým se dnes zdraví prodává.
Dřív jsme jedli oběd. Dnes řešíme strategii příjmu živin
Ještě před pár lety byl oběd prostě oběd. Člověk měl hlad, něco si dal a maximálně řešil, jestli si dá knedlík navíc. Dnes obyčejný oběd připomíná strategické rozhodnutí na úrovni řízení malé firmy.
Nejdřív vyhodnotíte bílkoviny. Pak sacharidy. Potom tuky. Nakonec se zamyslíte, jestli jste náhodou nezvolili špatný typ rýže. Protože samozřejmě existuje špatný typ rýže. V dnešní době existuje špatná skoro každá věc.
Špatný cukr. Špatné tuky. Špatné pečivo. Špatný čas na jídlo. Špatný počet kroků. Za chvíli se dozvíme, že jsme celý život špatně žvýkali.
A někde už pravděpodobně vzniká online kurz s názvem:
„Správné žvýkání pro lepší metabolismus – 30denní transformace.“
Dřív člověk šel na procházku, protože bylo hezky. Dnes jde na procházku, aby splnil denní cíl. A pokud si to nezaznamená na chytré hodinky, je otázka, jestli se to vůbec stalo. Všechno to zní jako bychom to dělali pro nějakou statistiku, pro zelené kolečko v tabulkách a ne pro sebe.
Zdravý životní styl jako nekonečný projekt
Zajímavé na dnešní době je, že už nám nestačí být zdraví. Musíme být optimalizovaní.
Zdravý člověk se možná dobře vyspí. Optimalizovaný člověk sleduje kvalitu spánku v aplikaci, hodnotí fáze REM a ráno kontroluje skóre regenerace.
Zdravý člověk jde cvičit, protože se chce hýbat. Optimalizovaný člověk má tréninkový plán, suplementaci, přesně vypočítané makroživiny a pravděpodobně i tabulku, kde má zaznamenané, jak moc efektivně zvedal činky v úterý v 17:45.
Samozřejmě, že proti tomu vlastně nejde nic říct. Pokud někoho baví sledovat data o vlastním těle, proč ne. Problém nastává ve chvíli, kdy se z možnosti stane povinnost. Kdy máme pocit, že pokud každý den nevylepšujeme sami sebe, nějakým způsobem selháváme.
Největším produktem je pocit, že nejste dost
Často se říká, že dnešní doba je posedlá výkonem. Já bych řekla, že je posedlá nedostatečností. Protože člověk, který je se sebou spokojený, je z marketingového hlediska poměrně komplikovaný zákazník. Spokojený člověk nepotřebuje každý měsíc nový plán. Nepotřebuje další výzvu. Nepotřebuje dalšího odborníka, který mu konečně vysvětlí, proč všechno předtím dělal špatně.
A hlavně nepotřebuje slyšet větu:
„Tvoje nejlepší verze čeká jen pár kroků od tebe.“
Tahle věta je mimochodem fascinující. Protože naznačuje, že současná verze člověka je nějaký nepovedený prototyp. Něco jako první verze telefonu, která sice funguje, ale všichni víme, že by mohla být lepší. Jenže člověk není nový model telefonu. Nemusí každý rok vyjít v lepší edici.
Internet miluje jistotu. Odbornost je bohužel složitější
Jedna věc mě na současném fitness a výživovém světě fascinuje. Čím složitější je realita, tím jednodušší jsou rady na internetu.
Skutečný odborník často řekne: „Záleží na konkrétním člověku.“
Což je pravda. Jenže není to příliš atraktivní obsah.
Algoritmus nemá rád věty typu:
„Je potřeba zohlednit zdravotní stav, genetiku, životní styl a individuální potřeby.“
Tohle se špatně dává do krátkého videa s dramatickou hudbou.
Mnohem lépe funguje:
„Dělali jste to celý život špatně.“
Nebo:
„Tohle vám nikdo neřekl.“
Internet totiž miluje tajemství. Miluje odhalení. Miluje pocit, že někde existuje skrytá pravda, kterou před námi všichni zatajovali. A pak přijde někdo, kdo ji objevil. Obvykle za cenu online kurzu.
Každý má dnes svůj transformační příběh
Nejsem si jistá, kdy přesně jsme začali věřit, že každý problém musí mít dramatický oblouk.
Ale stalo se to. Už nestačí říct:
„Začala jsem se víc hýbat a jím trochu rozumněji.“
To je příliš obyčejné. Potřebujeme příběh, odraz ze dna, moment, kdy člověk pochopil, že takhle už dál nemůže.
Potřebujeme fotografii před a po, protože dnešní doba miluje proměny. Viditelné, měřitelné a hlavně sdílené. V celém tom se ztrácí to, že zdraví není soutěž a že člověk nemá menší hodnotu jen proto, že jeho změna není tak velká a nemá tak „silný“ příběh.
Léky na hubnutí, zázračná řešení a naše nekonečná touha po zkratkách
Jako by nestačilo, že jsme si ze zdravého životního stylu udělali téměř náboženství, přišla další kapitola. Zázračná řešení. A teď si nalijme čistého vína. Lidstvo miluje zkratky.
Nechceme slyšet, že změna vyžaduje čas, trpělivost a trochu obyčejné disciplíny.
Chceme slyšet, že existuje něco, co nám konečně umožní přeskočit tu nudnou část, ve které musíme dělat věci opakovaně a dlouhodobě.
A tady se dostáváme k fenoménu léků na hubnutí, jako je Ozempic a další přípravky.
Je důležité říct jednu věc. Tyto léky nejsou nějaký internetový výmysl. V medicíně mají své místo a pro mnoho pacientů mohou znamenat zásadní pomoc.
Ovšem internet neumí pracovat s obyčejnou realitou. Internet potřebuje příběh, revoluci, titulek, po kterém člověk přestane scrollovat.
A tak se z léčebné pomoci snadno stane další symbol rychlé proměny, tak jako dříve diety, detoxy, spalovače tuku, zázračné čaje, které vám údajně pomohou zbavit se všeho, co jste za posledních deset let udělali špatně.
Nepřestává mě fascinovat, kolik věcí jsme během posledních let potřebovali k tomu, abychom konečně pochopili jednu jednoduchou věc. Že lidské tělo není nepřítel, kterého musíme porazit.
Algoritmus nechce, abychom byli spokojení
Určitě nejsem první, koho napadlo, že sociální sítě mají zvláštní vztah k naší nespokojenosti. Není to proto, že by někde seděl zlý člověk v kanceláři a rozhodoval:
„Dnes lidem zhoršíme vztah k jejich tělu.“
Tak jednoduché to není. Problém je mnohem obyčejnější – pozornost.
Sociální sítě potřebují, abychom se zastavili, a nic nezastaví člověka rychleji než pocit, že něco není v pořádku. Pocit strachu, nejistoty a toho, že bychom mohli být lepší, funguje úplně nejlépe.
A tak se nám opakovaně zobrazuje stejný příběh. – Nejsi dost fit – Nejíš správně – Necvičíš správně – Nestárneš správně.
Ale nebojse, je tady někdo, kdo ti ukáže cestu. Jen za cenu kliknutí, registrace a zakoupení programu „za hubičku“.
Je to vlastně geniální model. Nejdřív vám někdo prodá problém a potom vám prodá řešení.
Když motivace začne působit jako nátlak
A tady se dostáváme zpět k tomu mému původnímu „ne“. Jako člověk nejsem líná, dokonce na sobě neodmítám pracovat, jen má hlava reaguje přirozeně na něco, čeho je příliš. Psychologové pro tento jev používají pojem psychologická reaktance.
Zjednodušeně řečeno: když máme pocit, že nám někdo příliš omezuje svobodu rozhodování, začne se v nás ozývat potřeba tu svobodu získat zpět.
Čím víc nám někdo říká, co musíme dělat, tím větší chuť máme říct:
„To rozhodně ne.“
Některé lidi nekonečný proud motivačního obsahu neinspiruje, ale naopak je vyčerpává.
Protože rozdíl mezi inspirací a tlakem je někdy překvapivě malý.
Inspirace říká: „Můžeš.“
Tlak říká: „Měl bys.“
Nechci být nejlepší verzí sebe sama?
Tahle věta se dnes používá tak často, až skoro ztratila význam.
„Staň se nejlepší verzí sebe sama.“
Zní to krásně, pozitivně a motivačně.
Ale někdy si říkám:
A co když je moje současná verze úplně v pořádku? Co když nepotřebuji být neustále lepší projekt? Co když nemusím každý rok něco opravovat? Co když můžu být člověk, který někdy cvičí a jindy ne. Přece můžu mít období, kdy jím téměř dokonale a jindy si dám dort a na to pizzu a svět se kvůli tomu nezhroutí.
Možná jsme se nechali přesvědčit, že odpočinek je lenost, že obyčejnost je málo, že pokud se nelepšíme, zhoršujeme se. Jenže život není aplikace. Nemusíme každou chvíli instalovat novou aktualizaci.
Možná největším trendem bude přestat se optimalizovat
Je zvláštní, že dnes máme aplikace na měření téměř všeho. Ať už je to spánek, chůze, tep, spálené kalorie, přijatá makra, kolik bychom měli přidat.
Máme data, grafy, statistiky a přesto jsme nikdy nebyli tak unavení z toho, že se pořád snažíme být lepší.
Ono totiž existuje něco, co žádná aplikace nezměří. Pocit, že je vám dobře, jen proto, že si na chvíli přestanete připadat jako projekt k opravě.
Takže ne, nechci další výzvu
Nechci další měsíční proměnu, další program, který mi vysvětlí, že tentokrát už opravdu začnu, další fotografii před a po, kde se z člověka na levé straně stane konečně někdo hodný obdivu.
Největší problém je, že nám internet prodává pocit, že bez těchto věcí nejsme dost. A to je věc, kterou bychom měli začít odmítat. To neustálé přesvědčování, že člověk, kterým jsme dnes, je jen nedokončená verze někoho lepšího.
Takže až mi zítra zase vyskočí příspěvek:
„Chceš taky zhubnout?“
Možná si ho přečtu. Možná se i usměju. A možná půjdu udělat něco úplně revolučního. Dám si normální oběd. Bez výčitek. Bez toho, abych si musela vysvětlovat, jak moc jsem si to zasloužila, protože někdy není největší známkou disciplíny říct si „ano“.
Někdy je největší svoboda říct:
„Ne. Dneska mi stačí být člověkem.“
