Článek
Desáté výročí Oktagonu si zasloužilo výjimečný turnaj. A přesně takový fanoušci na pražské Štvanici dostali. Už při oznámení karty bylo jasné, že půjde o jeden z nejsilnějších galavečerů letošního roku. Tahákem nebyl jeden zápas, ale prakticky každý duel.
Štvanice navíc znovu potvrdila, proč ji fanoušci milují. Atmosféra pod širým nebem má své neopakovatelné kouzlo a desetileté výročí organizace nemohlo mít symboličtější kulisy.
Večer ale podle mě nespojovala jen kvalitní karta. Spojoval ho příběh bojovníků, kteří odmítali ustoupit, i když měli důvod to udělat.
Tichota ukázal srdce bojovníka
Dominik Tichota sice svůj zápas prohrál, ale jeho výkon patřil k těm, na které se bude vzpomínat. Ani ve chvílích, kdy se zápas nevyvíjel v jeho prospěch, nepřestal hledat cestu zpět. Bojoval až do posledních sekund a znovu ukázal, že se nevzdává, dokud rozhodčí zápas skutečně neukončí.
Někdy prohra vypoví o charakteru sportovce víc než vítězství. A právě Tichota to na Štvanici potvrdil.
Batfalský potvrdil, že patří mezi českou špičku
Výborný výkon předvedl také Batfalský, který znovu ukázal, že místo mezi nejlepší desítkou své váhové kategorie mu právem náleží.
Po zápase navíc přiznal, že do něj nešel stoprocentně, že to pro něj byl spíše sparing. O to větší respekt si jeho výkon zaslouží. I tak totiž dokázal předvést velmi kvalitní vystoupení a potvrdit svůj rostoucí potenciál.
Mudroch a Kozma ukázali, proč záleží na příběhu
Jedním z nejzajímavějších momentů večera byla reakce publika na dva zápasy, které šly po sobě.
V souboji Mudrocha s Hafenim se z tribun ozýval pískot směrem k Hafenimu za jeho práci na zemi. Přitom Mudroch během zápasu několikrát ukázal obrovskou odolnost a bylo místy vtipné pozorovat jeho gesta, kdy ukazoval, že Hafeniho technika mu nic nedělá. To ukázal, ve chvíli, kdy s Hafenim na zádech obešel klec kolem dokola.
Hned po tomto zápase nastoupil David Kozma. A najednou stejná disciplína – boj na zemi – vyvolávala nadšení. Tribuny bouřily při každém takedownu i při každém pokusu soupeře kontrolovat.
Podle mě to krásně ukazuje jednu věc. Fanoušci neodmítají grappling. Chtějí jen vidět bojovníka vyhrávat způsobem, ve kterém je nejlepší. Když je práce na zemi aktivní, nebezpečná a je jasné, že právě tam má zápasník největší zbraně, publikum ji dokáže ocenit stejně hlasitě jako tvrdou přestřelku v postoji.
Fleury a Mach rozjeli debatu
Velké emoce vyvolal také titulový zápas mezi Willem Fleurym a Machem Muradovem.
Po ukončení duelu se na sociálních sítích okamžitě rozjela diskuse, zda rozhodčí nezasáhl příliš brzy. Právě u titulových zápasů bývají fanoušci na podobné situace mimořádně citliví a ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Ať už se člověk přiklání na kteroukoliv stranu, jedno je jisté. Šlo o jeden z momentů, o kterých se bude mezi fanoušky ještě dlouho mluvit.
Szabová obhájila titul. Pudilová si ale získala respekt
Vrcholem večera byl zápas Lucie Szabové s Lucií Pudilovou. Szabová titul zaslouženě obhájila, přesto si obrovský respekt zaslouží také její soupeřka.
Pudilová totiž podle informací po zápase absolvovala čtyři kola se zraněnou rukou. Přesto odmítla zápas vzdát a pokračovala až do konce. I to je jedna z věcí, které dělají MMA tak výjimečným sportem.
Jediné, co mě v průběhu bodování opravdu překvapilo, bylo bodování jednoho z rozhodčích. Ten totiž viděl čtyři z pěti kol ve prospěch Pudilové. Později se ukázalo, že se jednalo o chybu grafiky. Osobně tento verdikt příliš nechápu. V průběhu zápasu mi to totiž nedávalo smysl. Nemyslela jsem si, že by průběh zápasu odpovídal tak jednoznačnému skóre právě v její prospěch.
Jediná věc, která mi chyběla
Pokud bych měl na celém galavečeru najít jednu slabinu, byla by to halftime show. Při oslavě deseti let organizace jsem čekala něco velkolepějšího. Nešlo o vyložené zklamání, ale právě u tak významného výročí jsem očekávala moment, který fanouškům doslova vyrazí dech.
Večer, který bavil od první do poslední minuty
Oktagon 92 ukázal, proč je dnes největší domácí MMA organizací. Nabídl skvělé zápasy, silné příběhy, emoce, kontroverzní momenty i bojovníky, kteří šli na hranici svých možností.
A možná právě to bylo tím největším poselstvím celého večera. Nebyl to jen turnaj plný vítězů a poražených. Byl to večer lidí, kteří se navzdory bolesti, nepřízni vývoje nebo zdravotním komplikacím odmítli vzdát.
Přesně tak má podle mě vypadat oslava deseti let organizace, která si za tu dobu vybudovala pevné místo nejen na domácí, ale i evropské MMA scéně.
