Nad Evropou se zavřela tepelná poklička. Proč vedra v Česku sílí a sociální sítě matou

Asfalt se vlní horkem. Vzduch se téměř nehýbe. Ve městech sálá teplo z fasád, střech i silnic ještě dlouho po západu slunce. A zatímco meteorologové varují před další vlnou extrémních veder, na sociálních sítích se znovu objevují známé komentáře.

„Vždyť takové léto bývalo normální.“
„I v osmdesátkách bylo 35 stupňů.“
„Jen se z toho dnes dělá senzace.“

Na první pohled to zní logicky. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že podobná tvrzení často stojí spíš na dojmech než na datech. Dlouhodobá měření Českého hydrometeorologického ústavu ukazují, že průměrná roční teplota v České republice vzrostla od roku 1961 přibližně o 2,3 °C. To je výrazně více, než činí globální průměr oteplení planety.

Kontinentální Evropa se totiž otepluje rychleji než svět jako celek. To znamená jediné: vedra, která dnes zažíváme, nejsou jen „další horké léto“. Jsou součástí dlouhodobého trendu.

Současná vlna veder není jen výsledkem silného slunce. Významnou roli hraje jev, kterému meteorologové říkají tepelná kopule.

Představte si obrovskou pokličku položenou nad kontinentem. Nad velkou částí Evropy se usadí mohutná tlaková výše. Ta stlačuje vzduch směrem dolů, a tím ho ještě více zahřívá. Současně blokuje vznik oblačnosti a brání příchodu front, které by mohly přinést ochlazení.

Výsledek je neúprosný. Slunce bez překážek ohřívá zemský povrch. Rozpálená půda, beton, asfalt i střechy následně vracejí teplo zpět do vzduchu. Horký vzduch ale nemá kam uniknout, protože jej tlaková výše drží pod sebou. Vzniká uzavřený cyklus.

Tento mechanismus podle meteorologů stojí za aktuální vlnou veder nad Evropou a může držet teploty vysoko i několik dní v kuse.

Profesor Miroslav Trnka z CzechGlobe, který se dlouhodobě věnuje dopadům klimatické změny na krajinu, upozorňuje, že extrémy už nejsou výjimečné. V rozhovoru pro Český rozhlas uvedl, že „lidé už sami vidí, že dopady změny klimatu jsou citelné“.

Veřejnost se většinou soustředí na denní maxima 35 – 40 °C. Jenže klimatologové upozorňují, že největší zdravotní riziko často nepředstavuje odpoledne, ale noc.

Když teplota neklesne pod 20 °C, mluví meteorologové o tropické noci. Pokud neklesne pod 25 °C, jde o supertropickou noc.

V tu chvíli se lidský organismus dostává pod tlak. Během spánku totiž organismus potřebuje snížit svou teplotu, aby mohl regenerovat. Když ale zůstává v ložnici 28 nebo 30 °C, tento proces nefunguje správně. Srdeční frekvence zůstává vyšší, cévní systém je pod zátěží a spánek je mělký.

Radim Tolasz z ČHMÚ upozornil, že při několika tropických nocích za sebou se krajina ani města nedokážou smysluplně ochladit. Díky tomu jsou současné vlny veder nebezpečné.

Každé léto kolují internetem obrázky starých novinových výstřižků, historických rekordů nebo fotografií teploměrů doplněné komentářem, že „taková vedra tu byla vždycky“.

Ano, extrémní dny se objevovaly i v minulosti. Ovšem počasí a klima nejsou totéž. Jednotlivý den s 35 °C neříká téměř nic. Rozhodující je dlouhodobý trend — jak často takové dny přicházejí, jak dlouho trvají a jaké jsou noční teploty.

V tom se dnešní situace liší. Nejde o to, že by dříve nikdy nebylo horko. Jde o to, že to nebylo tak časté. Počet tropických dnů v Česku za posledních 50 let výrazně roste. Přibývají také tropické noci a prodlužuje se délka vln veder. A to, co bylo dříve extrémem, se dnes postupně posouvá směrem k novému normálu.

Lidské tělo se chladí hlavně pocením. Jakmile se pot odpařuje, odvádí teplo pryč.

Při extrémních teplotách — zvlášť ve spojení s vyšší vlhkostí — tento mechanismus začíná selhávat.

Tělo ztrácí vodu, sodík, draslík a další minerály. Objevuje se bolest hlavy, únava, závratě, křeče nebo nevolnost. V krajním případě může dojít k úpalu nebo kolapsu. Nebezpečné je zejména to, že přehřátí často přichází postupně. Jen s rostoucí únavou a zpomalením.

Jedna z nejčastějších rad zní jednoduše: dejte si ledovou sprchu. Intuitivně to dává smysl.

Fyziologicky už tak moc ne. Když na přehřáté tělo pustíte ledovou vodu, cévy v pokožce se prudce stáhnou. Tento proces paradoxně sníží odvod tepla z těla. Organismus navíc může spustit obrannou reakci a snažit se teplo udržet.

Vlažná voda nezpůsobí teplotní šok. Po sprše zůstane na pokožce tenký film vody, který se začne odpařovat. A právě odpařování patří k nejefektivnějším mechanismům ochlazování.

Nestačí pít až ve chvíli, kdy pocítíte žízeň — to už může být tělo lehce dehydrované.

Vedle čisté vody mohou být velmi užitečné i iontové nápoje, zejména při silném pocení, sportu nebo delším pobytu venku. Nejde totiž jen o doplnění tekutin, ale i elektrolytů — především sodíku a draslíku — které tělo ztrácí potem.

Ochlazení zápěstí, krku nebo kotníků funguje překvapivě dobře, protože v těchto místech probíhají cévy blízko povrchu kůže.

A pak je tu jedna chyba, kterou lidé doma dělají stále dokola. Otevírají přes den okna.

Pokud je venku 36 °C, nepouštíte si dovnitř čerstvý vzduch, zbytečně zahříváte vnitřní prostory. Správná strategie je větrat brzy ráno a pozdě večer, zatímco přes den držet okna zavřená a stínit.

Největší omyl je myslet si, že klimatická změna je problém roku 2050. Současná vedra nejsou izolovaná epizoda. Jsou ukázkou toho, jak vypadá realita země, která se oteplila o více než dva stupně.

A pokud se nepřizpůsobíme — ve způsobu stavby měst, v péči o krajinu i v ochraně zdraví — budou další vlny veder ještě náročnější. Protože největší hrozba někdy nepřichází s bouřkou.

Přichází s modrou oblohou. A tichem.