Článek
Boj proti šikaně ve školách
Ve škole řešíme prevenci šikany. Dělají se besedy. Programy. Přednášky.
Učíme děti, že ubližovat slovem je stejně špatné jako ubližovat fyzicky. Že ponižování bolí. Že výsměch může zůstat v člověku celý život.
Co ostatní nevidí, to srdce…
A pak přijdeme domů, vezmeme telefon do ruky a pod cizí fotku napíšeme:
· „Ty jsi ale hnusná.“
· „Tohle je trapné.“
· „Kdo ti řekl, že na to máš?“
· „Zbytečný člověk.“
Děti jsou vedle nás. Možná si hrají. Možná poslouchají jen napůl. Ale vidí to.
Rozdílné vnímání online prostoru
Je zvláštní, jak rychle se ze slušných lidí na sociálních sítích stávají soudci. Najednou máme potřebu hodnotit vzhled, tělo, tvorbu, hlas, názor i samotnou existenci druhého člověka.
A když se ten člověk ozve? Když si dovolí říct, že ho to zraňuje? Když se brání?
Ozve se sbor:
· „Tak nemáš být na internetu.“
· „Když tvoříš online, musíš počítat s kritikou.“
· „Je to jen názor.“
Jenže hejt není názor. A ponižování není kritika.
Názor může znít:
· „Tenhle obsah mi nedává smysl.“
· „Nesouhlasím s tím, co říkáš.“
Hejt zní jinak. Hejt útočí na člověka, ne na myšlenku. Hejt chce zranit.
A když ho obhajujeme jako „normální součást internetu“, učíme tím děti jednu věc: že ubližovat je v pořádku, pokud to děláme veřejně.
Co tím způsobujeme?
Možná si říkáme, že je to přehnané. Že děti přece vědí, že to tak nemyslíme. Že je to jen ventil. Že jsme milující a hrdí rodiče – nezní tohle docela pateticky?
Jenže děti se neučí z toho, co říkáme. Učí se z toho, co děláme.
Nemůžeme jim vykládat o respektu a pak nazvat cizí ženu „krávou“. Nemůžeme chtít, aby se zastaly spolužáka, a sami se smát veřejnému ponižování.
Internet není jiný svět. Je to jen svět, kde jsme víc vidět.
Ano, veřejná tvorba přináší reakce. Ano, kritika je legitimní a je potřebná. Jenže kritika má obsah a může tvůrce posunout. Hejt má jen emoci a zraňuje.
Jak z toho ven?
Možná bychom si měli položit pár jednoduchých otázek:
· Řekl/a bych tohle člověku do očí?
· Řekl/a bych tohle nahlas před svým dítětem?
· Řekl/a bych, že je to v pořádku, kdyby tohle někdo napsal mému dítěti/partnerovi/partnerce/rodičům?
Pokud ne, proč to píšu?
Nejde o přecitlivělost. Nejde o umlčení nesouhlasu. Jde o to přestat zaměňovat online šikanu za upřímnost.
Protože dokud budeme hejt obhajovat jako „součást hry“, budeme dál řešit šikanu ve školách – a nechápat, odkud se bere.
Šikana možná nezačíná na chodbě mezi dětmi. Možná začíná doma. U kuchyňského stolu. S telefonem v ruce.
