Článek
Čeští komunisté jsou fenomén, který nemá ve střední Evropě obdobu: komunistická strana, která si po pádu režimu, který vybudovala, ponechala v názvu slovo „komunistická“ – a přesto dalších třicet let seděla v parlamentu.
A jak celá ta cesta od moci k marginalizaci trvala tak dlouho, stihly se mezitím narodit, vyrůst a zestárnout celé generace voličů. Je v tom něco udivujícího a zároveň zneklidňujícího. V Polsku se komunisté přejmenovali na sociální demokraty. V Maďarsku taky. Na Slovensku taky. V celé střední a východní Evropě – mimo Rusko – proběhla transformace bývalých státostran na strany nového typu. Všude kromě Česka.
Proč? Protože členská základna nechtěla. A stát nezasáhl. Třikrát se o změnu názvu komunisté pokusili. Bezúspěšně. Ve vnitrostranickém referendu v roce 1991 hlasovalo téměř 76 % zúčastněných členů pro zachování názvu. Reformisté odešli. Strana zůstala. A právě tato autenticita se stala současně největší silou i největší slabinou KSČM na dalších třicet let.
Anatomie pomalého umírání
Nejvýmluvnějším narativním obloukem komunistů je demografická křivka strany. Čísla mluví sama za sebe:
- 1990: cca 700 000 členů
- 1992: 354 549 členů
- 1999: 136 516 členů
- 2009: 66 627 členů
- 2021: 26 215 členů
A k tomu průměrný věk: 62,5 roku v roce 1999 a 75 let v roce 2021. KSČM přesto zůstává – paradoxně – stranou s nejpočetnější členskou základnou v České republice, i když se jí již výrazně přiblížila KDU-ČSL s 21 000 členy.
Tento biologický údaj je důležitější, než se na první pohled zdá. Strana doslova vymírá. Ne metaforicky – fyzicky. Každý rok ztrácí tisíce členů, protože umírají. A nové nezískává, protože – kdo by nyní vstupoval do komunistické strany?
Co jsme už téměř zapomněli
- Jak předseda Jiří Svoboda, zvolený v nepřítomnosti na kladenském sjezdu v prosinci 1992 (několik dnů předtím byl zraněn při dodnes nevyjasněném atentátu), se pokusil stranu přejmenovat na Stranu demokratického socialismu – a jak ho za to v červnu 1993 členská základna sesadila
- Jak Miroslav Štěpán, předlistopadový pražský tajemník KSČ odsouzený za brutální zásahy proti demonstrantům, byl po propuštění z vězení znovu přijat do KSČM, založil v ní platformu Za socialismus – a byl opět vyloučen, načež založil Stranu československých komunistů, která si za svůj sjezd počítala 18. sjezd KSČ, protože se považovala za její pokračovatelku
- Jak Ludvík Zifčák – muž, který 17. listopadu 1989 na Národní třídě hrál „mrtvého studenta" jako spolupracovník StB – se na přelomu tisíciletí pokusil převzít moc v ortodoxní KSČ, údajně Štěpána sesadil, a založil na Bruntálsku síť radikálních komunistických organizací s časopisy Pochodeň a Rudá fronta
- Jak dva místopředsedové KSČM v roce 2009 rezignovali poté, co je natočil „provokatér novin Mladé fronty Dnes, který se vydával za majitele sítě heren" – a jak policie případ odložila s tím, že ke spáchání trestného činu nedošlo
- Jak Komunistický svaz mládeže byl v roce 2006 rozpuštěn Ministerstvem vnitra za propagaci třídní nenávisti – a jak po sérii soudních přehazovaných mezi Městským soudem a Nejvyšším správním soudem byl v roce 2010 opět legalizován, mezitím však vzniklo nejméně šest dalších komunistických mládežnických organizací, většinou jako právní schránky pro případ potřeby legalizace
- Jak strana v roce 2012 dosáhla vrcholu svého polistopadového vlivu na krajské exekutivy – seděla v radách devíti ze třinácti krajů a měla prvního (a dosud jediného) komunistického hejtmana – a jak o osm let později měla krajských zastupitelů pouhých 13
- Jak KSČM jako jediná česká politická strana dodnes vydává vlastní tištěný deník – Haló noviny – a jak kolem ní existuje hustá síť satelitních organizací od Společnosti Julia Fučíka přes Klub českého pohraničí (se Sekcí bývalých ochránců hranic) až po Společnost česko-korejského přátelství Pektusan, přičemž společným znakem velké většiny těchto organizací je skutečnost, že jejich oficiálním sídlem je pražské sídlo KSČM v ulici Politických vězňů
- Jak kladenský program z roku 1992 – dodnes základní programový dokument strany – se hlásí k teoretickému přínosu Marxe a Engelse a k tradici v politické kultuře spojené s činností Bohumíra Šmerala, zatímco Politická deklarace z roku 1995 konstatuje, že vědecká teorie, k jejímuž rozvoji výrazně přispěl i V. I. Lenin, je schopna nám i nadále poskytovat pravdivý obraz o světě
Paradox tolerance – jak nejslabší KSČM měla největší vliv
KSČM měla paradoxně největší vliv na vládu právě tehdy, kdy dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku ve volbách do Poslanecké sněmovny.
V roce 2002, se 41 poslanci a 18,5 % hlasů, byla KSČM na vrcholu své parlamentní síly – ale neměla žádný vliv na vládu. V roce 2017, s pouhými 15 poslanci a 7,76 % hlasů – tedy po ztrátě přes poloviny mandátů – se stala faktickou vládní stranou, když tolerovala druhou Babišovu vládu. Přímo jí vyslovila důvěru. Nepřipojila se k žádnému ze tří pokusů o vyslovení nedůvěry. A její předseda Vojtěch Filip se stal prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Komunisté ukázali, že izolace může být výhodou – pokud ji ostatní potřebují prolomit. KSČM třicet let čekala za dveřmi. A když ji konečně pustili dovnitř, bylo to v momentě, kdy už neměla sílu udělat cokoli jiného než přikyvovat.
Lze to dokumentovat i na krajské úrovni. Zatímco v roce 2008 vstoupila KSČM do prvních krajských koalic (dva kraje), v roce 2012 seděla v radách devíti krajů a měla hejtmana. V roce 2016 jí zbyl jeden kraj. V roce 2020 žádný. Křivka na komunální úrovni je ještě výmluvnější: v roce 1990 byl každý sedmý obecní zastupitel komunista. V roce 2018 každý dvaačtyřicátý.
A pak přišel rok 2021. Poprvé od roku 1921 – od založení KSČ – nezískal žádný komunistický subjekt zastoupení v Poslanecké sněmovně. Strana, která čtyřicet let vládla zemi, nedokázala přesvědčit ani čtyři procenta voličů.
Podsvětí českého komunismu
Komunisté ale nejsou jen KSČM. Postkomunistické a ortodoxně komunistické strany jsou tajemnou exkurzí do podsvětí české politiky, o kterém většina občanů netuší, že existuje.
Je tu Strana demokratického socialismu, která prošla tolika přejmenováními a sloučeními, že sledovat její vývoj připomíná luštění rodokmenu evropských královských dynastií: Demokratická levice → Levý blok → Levý blok – Strana demokratické levice → Strana demokratického socialismu → Levice. Její předseda Vasil Mohorita v roce 1998 zpochybnil smysluplnost existence strany a navrhl ukončení její činnosti. Členská základna ho přehlasovala. Strana přežila dalších dvacet dva let.
Je tu KSČ Miroslava Štěpána, která si počítala sjezdy od předlistopadové KSČ (svůj první sjezd nazvala 18. sjezdem), požadovala vznik Společnosti pro studium práce a díla J. V. Stalina a jejíž kandidátka v senátních volbách 2012 získala v jednom obvodu téměř 7 % hlasů.
Je tu Ludvík Zifčák a jeho bruntálské impérium komunistických mikrostran s časopisy Pochodeň a Rudá fronta.
A je tu strana Levice, založená v roce 2020 sloučením SDS a iniciativy Skutečná levice, s dvouhlavým vedením (dva spolupředsedové s půlročním překryvem), třemi vnitrostranickými platformami (DiEM25, AKORN, Feministická platforma) a celostátním volebním výsledkem 0,01 %.
Zdroj
Celou kapitolu o komunistech – od 700 000 členů k průměrnému věku 75 let, od Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan po „mrtvého studenta“ z Národní třídy, který se stal vůdcem bruntálských ultralevicových organizací, a od prvního komunistického hejtmana po vypadnutí ze Sněmovny po sto letech nepřetržité parlamentní přítomnosti a boji v barvách STAČILO! napsali pro knihu Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politologové Stanislav Balík, Petr Fiala, Miroslav Mareš a Pavel Pšeja.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
