Článek
V roce 1990 získali nezávislí kandidáti v komunálních volbách 18 000 mandátů. V roce 2018 to bylo 42 000 – šedesát osm procent všech mandátů. Dvě třetiny české komunální politiky řídí lidé, kteří nechtějí mít se stranami nic společného. A přesto – nebo právě proto – vznikly desítky stran a hnutí, které se snaží tuto energii zachytit, zorganizovat a proměnit v celostátní politickou sílu. Některým se to podařilo. Většina zůstala tam, kde začala: na radnicích malých měst, v zastupitelstvech městských obvodů, případně v rejstříku Ministerstva vnitra.
Vývoj můžeme pozorovat od disidentského Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988 až po hnutí Ostravak, jehož senátorem se stal horolezec.
Paradox nezávislosti: strany proti stranám
Ústřední paradox těchto politických stran a hnutí spočívá v tom, že formace, které hlásají odpor ke „stranickokracii“ a „politikaření“, se registrují jako politické strany. Hnutí, která věří ve „věcná“ a „neideologická“ řešení, musí soutěžit v systému postaveném na ideologické soutěži. Lidé, kteří chtějí vnést do politiky „morální rozměr“, se pohádají o registrační archy ještě předtím, než svou stranu stihnou představit veřejnosti.
Právě tento poslední případ je jedním z nejpamátnějších momentů mezi nezávislými stranami. V roce 2001 chystali podnikatel Jiří Lobkowicz a bývalá studentská aktivistka Monika Pajerová stranu, která měla být odpovědí na opoziční smlouvu. Karel Schwarzenberg, Michael Kocáb, Jan Švejnar – všichni měli být „hlavními tvářemi“. Virtuální preference oscilovaly okolo čtrnácti procent. Jenže ještě než stranu představili, Lobkowicz údajně bez vědomí Pajerové podal registraci pod názvem Cesta změny. Pajerová tvrdila, že jí odcizil archy s podpisy. Výsledkem se tak staly dvě konkurenční strany – Cesta změny a Naděje – které ve volbách 2002 získaly dohromady necelé jedno procento. Morální obroda se nekonala.
Připomeňme si
- Jak Nezávislá erotická iniciativa prošla cestou od sexuologa Radima Uzla přes herečku Báru Štěpánovou až k pornoherečce Dolly Buster jako lídryni kandidátky do Europarlamentu – a jak si přitom zachovávala „humanitně liberální charakter"
- Proč strana Permanentní opozicí za demokracii logicky nemohla přežít déle než pár měsíců
- Jak hnutí Pražané Praze změnilo název na Občané své obci, pak na Občanské národní hnutí, získalo šest poslanců (kteří nebyli jeho členy), nekandidovalo ve volbách a přejmenovalo se zpátky na Pražané Praze
- Jak starosta Jiřetína pod Jedlovou – vesnice roku 1998 – pronikl do Senátu za Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí
- Proč Severočeši.cz pracovali s heslem „Co jiní rozkradou, my rozdáme" – a proč byli kritizováni za rozdávání spotřebního zboží voličům
- Jak se ředitel TV Nova stal senátorem za Nezávislé, pak europoslancem s televizní moderátorkou Janou Bobošíkovou – a jak tím proměnil proevropské hnutí v něco, co komentátoři označili za „populistické a antievropské"
- Jak Sdružení nezávislých kandidátů zjistilo, že se nemůže jmenovat Sdružení nezávislých kandidátů, protože po volbách už žádní kandidáti nejsou
- Jak podnikatel a fotbalový boss Ivo Valenta získal senátorské křeslo za Stranu soukromníků – a proč ho neobhájil
Tichá revoluce zdola
V roce 1990 nezávislé kandidátky získaly 27,6 % komunálních mandátů. V roce 2018 to bylo 68 %. Za třicet let se česká komunální politika tiše, bez mediálních výbuchů a televizních debat, proměnila v prostor, kde strany jsou menšinou. Žádná jiná země v Evropě nic podobného nezažila v takové míře.
Tato „tichá revoluce“ má své kořeny hluboko v české historii. Odpor ke stranictví tu existuje od Rakouska-Uherska, pokračoval za první republiky, přežil komunismus. Havlova „nepolitická politika“ nebyla výmyslem jednoho filozofa – byla artikulací něčeho, co v české společnosti dřímalo generace.
Problém je, že převést tento sentiment z radnic do parlamentu se dlouho nedařilo. Cesta změny, Naděje, SNK – všechny ztroskotaly nebo zůstaly na okraji. Teprve hnutí Starostové a nezávislí dokázalo tuto energii přetavit v parlamentní sílu. A ANO 2011 ji – z úplně jiného směru – využilo ještě účinněji.
Literatura:
Celou kapitolu o nezávislých a regionálních stranách – od Balbínovy poetické strany přes Helax – Ostrava se baví až po analýzu toho, proč české obce vládnou jinak než český parlament napsali do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politologové Miroslav Mareš a Petr Konečný.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
Sledujte na médium.cz!
