Článek
Strana práv občanů – Zemanovci jsou případovou studií „prezidentské strany“ – typem politické formace, jejímž jediným skutečným smyslem je dostat jednoho člověka do jednoho úřadu. A když se to povede? Pak strana zanikne.
Existuje v české politice příběh čistší ve své logice než tento? Spolek Přátelé Miloše Zemana vznikne v roce 2008. Z něj se v roce 2009 zrodí politická strana. Ta v roce 2010 prohraje volby. Její zakladatel rezignuje. Strana ale pokračuje – protože její skutečný účel teprve přijde. V lednu 2013 je Miloš Zeman zvolen prezidentem. Předseda strany se stane vedoucím Kanceláře prezidenta. Místopředsedové se stanou prezidentovými poradci a řediteli odborů na Hradě. Strana splnila svůj úkol. A pak pomalu, ale nevyhnutelně, začne umírat.
Příběh SPOZ je v jistém smyslu nekrologem. Popisuje organismus, který se zrodil s jediným cílem, tento cíl naplnil – a poté ztratil důvod k existenci. Je to příběh, který se v české politice odehrál poprvé, ale nemusí to být naposledy.
Strana, která vládla z Hradu, aniž kdy vládla
SPOZ nikdy nepřekročila pětiprocentní klauzuli nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Nikdy neměla vlastního poslance. Ve volbách postupně klesala z 4,33 % (2010) přes 1,51 % (2013) na 0,36 % (2017), kdy ji do voleb vedl hudebník František Ringo Čech. A přesto – přesto! – její lidé seděli ve vládě, řídili prezidentskou kancelář a ovlivňovali jmenování ministrů.
Jak? Prostřednictvím prezidentského úřadu. Po Zemanově zvolení se celé vedení SPOZ přesunulo na Pražský hrad. Vratislav Mynář – z předsedy strany na vedoucího Kanceláře prezidenta. Radek Augustin – z místopředsedy na ředitele analytického odboru. Vladimír Kruliš – z místopředsedy na ředitele odboru protokolu. Martin Nejedlý – z místopředsedy na neplaceného, ale velmi vlivného prezidentova poradce s prakticky neomezeným přístupem k prezidentovi a diplomatickým pasem.
A pak tu byla Rusnokova vláda. Premiér, který vedl kandidátku SPOZ v komunálních volbách v Praze-Vinoři. Pět ministrů, kteří vzápětí stáli v čele krajských kandidátek SPOZ do sněmovních voleb. Vláda, která sice nezískala důvěru Sněmovny – ale přesto vládla více než půl roku.
Co bychom o SPOZ měli vědět
- Jak strana ve svých zprávách o hospodaření uváděla jako dárce osoby, které jí podle zjištění novinářů žádné finanční dary neposkytly – a jak financování Zemanovy prezidentské kampaně v roce 2018 obešlo pravidla prostřednictvím spolku Přátelé Miloše Zemana
- Jak se bývalý předseda JZD Slušovice František Čuba dostal v krajských volbách 2012 preferenčními hlasy ze 45. místa kandidátky na první – a stal se jediným přímo zvoleným senátorem za SPOZ v celé historii strany
- Jak strana na žádost samotného Zemana v roce 2014 vypustila z názvu slovo „Zemanovci“ – a jak si ho o čtyři roky později opět vrátila, opět se Zemanovým souhlasem
- Jak se SPOZ prohlašovala za proevropskou stranu – a současně ve svém programu vyzývala k vytvoření plánu „odpoutání se od EU“ a spolupracovala s otevřeně protievropskou SPD
- Jak senátor Vladimír Dryml, který přestoupil z ČSSD do SPOZ, byl z nové strany vyloučen po roce – údajně poté, co se na krajském sjezdu fyzicky střetl s krajským předsedou kvůli nabírání černých duší
- Jak strana v posledních sněmovních volbách, do kterých vůbec kandidovala (2021), nepostavila vlastní kandidátku, ale podpořila uskupení spojené s iniciativou Chcípl PES – zatímco její čestný předseda a prezident veřejně podpořil ANO
- Proč stranický měsíčník „Spozdravem“ přestal vycházet po necelých dvou letech – a jak se hlavní komunikační platformou SPOZ staly Parlamentní listy a jiné podobné servery
Anatomie prezidentské strany
SPOZ fakticky přináší do české politologie pojem, který dosud neměl předchozí příklad: „prezidentská strana“. Tedy formace, jejímž hlavním a často jediným smyslem je prosazení jednoho kandidáta do prezidentského úřadu. Na Slovensku tento typ stran existuje déle – vzpomeňme Stranu občanského porozumění Rudolfa Schustera a Hnutí za demokracii Ivana Gašparoviče. V Česku byla SPOZ průkopníkem.
Co odlišuje prezidentskou stranu od běžné politické strany? Především to, že její úspěch se neměří mandáty ve Sněmovně. SPOZ nikdy žádný nezískala – a přesto naplnila svůj účel dokonale. Její úspěch se měří tím, zda její kandidát sedí v prezidentském křesle. A pokud ano, strana se stává pouhou logistickou základnou, jejíž funkcionáři přecházejí do státních struktur a strana samotná ztrácí důvod existence.
Epilog
Od roku 2018, kdy Miloš Zeman věděl, že už nemůže kandidovat potřetí, začal z SPOZ odcházet poslední z jeho nejbližších spolupracovníků. V roce 2020 strana přestala kandidovat v krajských volbách. V roce 2021 nepostavila sněmovní kandidátku. V březnu 2023, v den Zemanova odchodu z Hradu, strana přestala existovat.
Je to příběh o tom, že v české politice může strana bez poslanců, bez voličů a bez programu ovlivňovat chod země – pokud má jednoho správného člověka na jednom správném místě. A je to varování, že instituce prezidenta republiky, i v parlamentním systému, nabízí prostor pro typ moci, který není zachytitelný standardními mechanismy stranické soutěže.
Literatura
Celou kapitolu o SPOZ – od spolku Přátelé Miloše Zemana přes falešné sponzory, pěstní souboj na krajském sjezdu a měsíčník, který přestal vycházet po dvou letech, až po den, kdy strana zemřela spolu s prezidentským mandátem svého zakladatele napsal pro knihu Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politolog Petr Just.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
