Článek
C co se stane, když zjistí, že obojí stačí? A když mu to první hnutí vezmou – on si prostě založí druhé. Úsvit přímé demokracie a o Svoboda a přímé demokracie jsou dvě fáze téhož experimentu.
Je rok 2012. Česko-japonský podnikatel Tomio Okamura, známý z cestovního ruchu a televizních pořadů, je zvolen senátorem ve Zlíně. O rok později má čtrnáct poslanců. Jenže pak ho jeho vlastní poslanci vyhodí. Tak si založí nové hnutí. A to získá dvacet dva poslanců. A pak znovu dvacet. Aktuálně patnáct a vstoupí do vládní koalice.
Tomio Okamura je fenomén, který je v české politice unikátní: muž, který dvakrát za sebou vytvořil parlamentní stranu prakticky z ničeho – a podruhé se poučil z chyb prvního projektu. Úsvit byl Potěmkinova vesnice s devíti členy. SPD je propracovaný stroj s šesti a půl tisíci. Ale v jádru obou stojí totéž: jeden člověk, jeden facebookový profil, jedno poselství.
Hnutí s devíti členy a čtrnácti poslanci
Úsvit přímé demokracie měl celkem devět členů. Devět. Ne devět tisíc. Devět lidí. A stanovy hnutí byly napsány tak, aby se tento počet v podstatě nemohl zvýšit – přijetí nového člena vyžadovalo souhlas dvou třetin všech členů a právo veta předsedy.
Z této devítičlenné struktury vzešlo čtrnáct poslanců, kteří reprezentovali téměř sedm procent českých voličů. Hnutí nemělo krajské organizace. Nemělo ambici je budovat. Stanovy to fakticky zakazovaly. Předsednictvo se v období od května do prosince 2014 nesešlo ani jednou.
Jak je to možné? Protože Úsvit nebyl stranou. A vlastně ani hnutím. Byl platformou jednoho člověka, který dokázal v momentě obrovského znechucení z politiky – po pádu Nečasovy vlády, policejním zásahu na Úřadu vlády, zatýkání poslanců – nabídnout voličům přesně to, co chtěli slyšet a co později v o mnoho větším měřítku zafungovalo v první prezidentské volbě Donalda Trumpa: že celý systém je shnilý a že on, outsider, ho změní.
Co si připomenout
- Jak název hnutí Úsvit pochází z knihy ekonoma Pavla Kohouta, který s Okamurou nejprve objížděl česká města – a pak se od něj v září 2013 distancoval, přičemž kniha samotná se o přímé demokracii vůbec nezmiňuje.
- Jak ze stranické pokladny Úsvitu odešly dva miliony korun na soukromý účet Tomia Okamury – a jak „fyzická osoba“ Tomio Okamura měla poskytovat mediální služby „předsedovi hnutí“ Tomiu Okamurovi, což mělo hnutí vyjít na desítky milionů korun.
- Jak Okamura zaregistroval webovou stránku SPD v listopadu 2014 – tedy půl roku předtím, než byl vyloučen z poslaneckého klubu Úsvitu a začal tvrdit, že novou stranu zakládat nechce.
- Jak Úsvit po Okamurově odchodu zkusil spolupráci s Blokem proti islámu Martina Konvičky a chtěl se přejmenovat na „Úsvit s Blokem proti islámu“ – ale Ministerstvo vnitra název odmítlo registrovat pro možné „směřování k popírání rovných práv občanů vyznávajících islám“.
- Jak SPD opravila chyby Úsvitu: otevřela členskou základnu (z devíti na 6 500 členů), vybudovala krajské struktury, zavedla dvouletou čekatelskou lhůtu – ale současně si pojistila, že předseda má právo vetovat jakékoli rozhodnutí předsednictva.
- Jak po sněmovních volbách 2017 poslanecký klub SPD vyhlásil, že za poslance smí veřejně vystupovat pouze Tomio Okamura nebo Radim Fiala – nikdo jiný.
- Jak poslanec Lubomír Volný, předseda moravskoslezského regionálního klubu SPD, byl kritizován za „nedemokratické tendence“ – a jak po odchodu z SPD putoval přes hnutí Jednotní – Alternativa pro patrioty až do Volného bloku, což byla původně Suverenita Jany Bobošíkové.
- Proč SPD ve svém programu prezentuje Ukrajinu jako „umělý stát“ a uznává ruský nárok na Krym – a proč je Rusko popisováno jako „významný obchodní partner a možný partner v boji proti islamismu“.
Poučení z Úsvitu – jak se staví stroj podruhé
Nejzajímavějším aspektem příběhu je srovnání dvou fází Okamurova projektu. Úsvit byl improvizace, SPD je systém. Úsvit měl devět členů a žádné krajské organizace. SPD má 6 500 členů a regionální kluby ve všech krajích. Úsvit neměl mechanismus pro řešení vnitřních sporů – a rozpadl se při prvním vážném konfliktu. SPD má propracovaný systém licencí pro regionální kluby, které může předsednictvo kdykoli odebrat – a když se moravskoslezský klub vzbouřil, byl prostě zrušen. Úsvit nechal své poslance mluvit za sebe – a ti se obrátili proti předsedovi. SPD zakázala poslancům veřejně vystupovat bez povolení.
Kde se Úsvit a SPD naopak neliší, je pozice předsedy. V obou případech je Okamura jediným statutárním orgánem, mluvčím, tvůrcem programu a faktickým vlastníkem značky. V Úsvitu měl právo veta nad přijímáním členů. V SPD má právo veta nad jakýmkoli rozhodnutím předsednictva. V Úsvitu mohl uzavírat smlouvy do deseti milionů bez souhlasu kohokoliv. V SPD „řídí činnost hnutí ve všech oblastech, které nejsou přikázány jinému orgánu“ – přičemž stanov, které by mu něco přikazovaly, je na osmi stranách textu pozoruhodně málo.
Otevřený závěr
A přece – a to je klíčová pointa – SPD funguje. Stabilně získává kolem deseti procent hlasů. Má europoslance. Má krajské zastupitele. Má disciplinované voličské jádro. SPD dokázala, co se Dělnické straně, Národní straně ani žádnému jinému krajně pravicovému subjektu v Česku nepodařilo: stát se trvalou součástí parlamentní politiky.
Otázka, kterou zůstává viset ve vzduchu, je tatáž jako u ANO: co bude bez Okamury? Hnutí, ve kterém smí veřejně mluvit jen dva lidé, ve kterém je předseda jediným statutárním orgánem a ve kterém facebookový profil lídra mnohonásobně převyšuje sledovanost profilu samotné strany – takové hnutí je ze své podstaty nepřenositelné. Okamura je SPD. A SPD je Okamura. Až jednoho dne nebude – co zbyde? A nevyčerpá se hnutí v rámci koalice s ANO a Motoristé sobě? Případně nepřebere pozornost Okamury Jindřich Rajchl z hnutí PRO, s nímž SPD, stejně jako s Trikolórou a Svobodnými utvořilo volební kandidátky v roce 2025?
Zdroj:
Celou kapitolu o Úsvitu a SPD – od devítičlenného hnutí se čtrnácti poslanci přes registraci webu půl roku před „nečekaným“ odchodem, odmítnutý název s Blokem proti islámu až po otázku, zda může strana jednoho muže přežít svého zakladatele napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politolog Jakub Charvát.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
