Článek
Strana ústavověrného velkostatku je příběhem o tom, jak hrstka bohatých mužů s velkými statky a ještě většími ambicemi spoluurčovala osud celé monarchie – a jak ji nakonec předběhla doba.
V českém politickém žargonu 19. století jim říkali „kobylkáři“ – menší velkostatkáři, kteří prý nemají dost velká panství na to, aby si mohli dovolit být konzervativci. Říkali jim taky „ústaváci“ nebo „strana patentová“ – podle Únorového patentu z roku 1861, ke kterému se hlásili jako ke svému politickému evangeliu. Oficiálně se jmenovali Der verfassungstreue Grossgrundbesitz – Ústavověrný velkostatek. A pokud vám to zní spíš jako název katastrálního úřadu než politické strany, máte pravdu. Oni by s tím souhlasili. Nebyli strana. Byli postoj.
Strana, která vznikala deset let
Strana ústavověrného velkostatku se neutváří na jednom sjezdu ani jedním prohlášením. Formuje se pozvolna v průběhu šedesátých let 19. století – jako reakce na konzervativní velkostatkáře, kteří se pod vedením Clam-Martinice spojili s českým národním hnutím a hájili historická práva Českého království.
Rozhodujícím momentem byl rozkol na českém zemském sněmu koncem roku 1863. Velkostatkáři, kteří dosud tvořili jeden blok, se rozestoupili na dvě strany: konzervativce hájící české státní právo – a ústavověrné, kteří podpořili liberálně-centralistické ústavy a jednotu říše. Na Moravě proběhl tentýž rozpad, jen s menší razancí.
Paradox je, že obě strany sdílely tentýž sociální základ – vlastníky velkých statků zapsaných v zemských deskách. Obě fungovaly v téže kurii zemského sněmu. Obě měly tak málo voličů, že se jejich představitelé osobně znali. A přesto se jejich politické světy nepřekrývaly.
Ani Němci, ani šlechtici
Nejrozšířenější omyl o ústavověrném velkostatku je, že šlo o „německou šlechtu“. Není to tak jednoduché.
Označení „německý velkostatek“, běžné v českém prostředí, odkazovalo na podporu kulturně německého charakteru říše. Ale drtivá většina ústavověrných velkostatkářů se necítila být národnostně Němci. Byli v první řadě Rakušany – se specifickou, čím dál kurióznější rakouskou identitou, která se v éře sílícího nacionalismu stávala stále těžší k obhájení. Když se od přelomu století někteří z nich přihlásili k němectví, byla to spíše výjimka než pravidlo.
A nebyli to ani výlučně šlechtici. Příslušnost k „velkostatku“ byla dána vlastnictvím statků a výší daní, nikoli erbem. V Čechách kolem roku 1900 drželi občanští velkostatkáři – podnikatelé, bankéři, průmyslníci – až tři pětiny nesvěřeneckých velkostatků. Ve Slezsku to bylo přes šedesát procent. Tito nešlechtici nejenže volili – oni stranu přímo řídili. Západočeský velkostatkář Josef Maria Baernreither, původem z pražské podnikatelské rodiny, patřil k jejím čelným politikům. Svobodný pán Johann Chlumecký na Moravě, mimořádně nadaný politik, pocházel z čerstvě nobilitované rodiny.
Program, který nikdy nebyl napsán
Ústavověrní velkostatkáři nikdy nesepsali ucelený stranický program. Byli typickou honorační stranou – a honorace programy nepíše. Honorace ví, co chce, a předpokládá, že to vědí i ostatní.
Co chtěli? Silnou, jednotnou říši. Centralizaci opřenou o německý kulturní charakter státu – ne z nacionalismu, ale z přesvědčení, že hospodářsky a kulturně nejvyspělejší etnikum je přirozeným pilířem jednoty. Podporu ústavám z let 1861 a 1867. Spojenectví s Německem – fascinujícím příkladem moderního státu, který však zároveň budil obavy ze závislosti.
A hlavně: kompromis. Od přelomu století hráli ústavověrní velkostatkáři roli prostředníků v nekonečném maratonu česko-německého vyrovnání. Jejich umírněnost a rakušanství je postupně vzdalovaly od německých občanských stran, které se radikalizovaly, a paradoxně sbližovaly s jejich odvěkými soupeři – konzervativními velkostatkáři.
Připomeňme si
- Jak čtyři sta voličů obsazovalo sedmdesát mandátů – na českém zemském sněmu bylo v kurii velkostatku třeba obsadit 70 poslaneckých křesel, přičemž celkový počet oprávněných voličů byl asi 400 osob. Neustálý nedostatek schopných kandidátů vedl k tomu, že jednotliví politici seděli v parlamentu desítky let.
- Jak ústavověrný velkostatek třicet let fungoval jako přívěsek Sjednocené německé levice (Vereinigte deutsche Linke) na říšské radě – a jak se teprve po jejím rozpadu v roce 1896 plně osamostatnil, protože sílící německý nacionalismus umírněné velkostatkáře čím dál více odpuzoval.
- Jak se v roce 1897 na říšské radě ustavilo nezávislé parlamentní uskupení Vereinigung der verfassungstreuen Großgrundbesitzer – Sdružení ústavověrných velkostatkářů ze všech zemí Předlitavska. Teprve tehdy strana skutečně vystoupila z cizího stínu.
- Jak podnikatelé a bankéři vytlačovali šlechtice z řad velkostatkářských voličů – a jak se aristokraté museli smířit s tím, že muž bez erbu, který si koupil statek a platí daně, má v kurii stejný hlas jako potomek křižáckého rodu.
Rakušané bez Rakouska
Tragédie ústavověrného velkostatku spočívala v tom, že hájil něco, co přestávalo existovat: nadnárodní rakouskou identitu. V době, kdy Češi chtěli být Čechy a Němci Němci, ústavověrní velkostatkáři trvali na tom, že jsou Rakušany. V době, kdy se politika demokratizovala a masové strany mobilizovaly statisíce voličů, oni měli čtyři sta voličů a považovali to za dostatečné. V době, kdy se psaly stranické programy a tiskly letáky, oni si vystačili s tím, že „všichni vědí, oč jde“.
Nebyli hloupí. Nebyli zpátečničtí. Mnozí z nich – Baernreither, Chlumecký, Grabmayr – patřili k nejschopnějším politikům monarchie. Jejich pokusy o česko-německé vyrovnání byly promyšlenější a realističtější než většina návrhů, které přicházely z jiných stran. Ale hráli hru, jejíž pravidla se měnila rychleji, než byli ochotni připustit.
Rok 1918 smetl nejen monarchii, ale i svět, ve kterém dávala strana ústavověrného velkostatku smysl. Její voliči přišli o statky, o kurii, o panskou sněmovnu – a o zemi, jejíž název nosili v srdci. Byli posledními Rakušany v říši, která přestala být rakouská.
Zdroj
Celou kapitolu o straně ústavověrného velkostatku – od jejího pozvolného vzniku v šedesátých letech 19. století přes roli prostředníka v česko-německých sporech až po zánik spolu s monarchií – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, historik Luboš Velek.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
