Článek
Sledujme stopy malých stran liberální orientace od disentu přes vládu až na hřbitov politických stran. A ptejme se, proč strana, po které byla na počátku 90. let obrovská poptávka, nikdy nevznikla v životaschopné podobě?
Premiér. Dva místopředsedové federální vlády. Ministr obrany. Ministr financí. Ministr vnitra. Všechny tyto funkce všechno mělo Občanské hnutí v letech 1991–1992. Nejsilnější exekutivní zastoupení ze všech stran. A ve volbách? 4,6 procenta. Pod čarou. Mimo parlament. Konec.
Jak je možné, že hnutí s premiérem v čele nedokáže přesvědčit ani každého dvacátého voliče? Na tuto otázku lze odpovědět příběhem celého českého liberalismu: věčně blízko, stále nedosažitelně daleko.
Strana, která požádala o registraci šest dní před revolucí
Příběh začíná ještě před 17. listopadem revolučního roku 1989. Československá demokratická iniciativa podala žádost o registraci 11. listopadu 1989. Šest dní před sametovou revolucí, tedy v době, kdy ještě vládla KSČ. Je to jeden z nejdramatičtějších faktů podhoubí revoluce. Hodí se dodat minimalistické „sic!“ do závorky.
Z ČSDI se stala Liberálně demokratická strana, první explicitně liberální formace v polistopadovém Československu. Její představitelé – publicisté Emanuel Mandler a Bohumil Doležal – se dostali do parlamentu na kandidátce Občanského fóra, ale okamžitě se s ním rozešli. Chtěli být „pravicovou opozicí“ vůči OF. Jenže voliči o pravicovou opozici vůči revoluci nestáli. V komunálních volbách zaplakali: 0,53 procenta.
A pak přišel rozkol, jaký česká politika zná příliš dobře: moravská organizace svrhla předsedu, nové vedení chtělo fúzi s ODA, staré vedení odmítlo, strana se rozpadla na dvě poloviny, jedna splynula s ODA, druhá byla vyškrtnuta z rejstříku, napadla to u soudu a nakonec se v roce 1996 sama rozpustila. Celý životní cyklus české liberální strany v sedmi letech.
Občanské hnutí: nejslavnější prohra české politiky
Jádrem malých stran liberální orientace je příběh Občanského hnutí – formace, která měla všechno: osobnosti (Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Pavel Rychetský, Dagmar Burešová, Martin Bursík), exekutivní moc, mediální přítomnost i intelektuální zázemí. A přesto prohrála.
K důvodům porážky je třeba podotknout, že OH trpělo nemocí, která je pro český liberalismus příznačná: snahou pokud možno vyčerpávajícím způsobem rozebrat všechny alternativy – jejímž průvodním jevem se stala neschopnost tyto alternativy zúžit a vybrat jasný směr. Hnutí, které odmítalo dělení na pravici a levici, nemohlo voličům říct, čím vlastně je.
Když premiér Pithart neohlášeně předstoupil před předsednictvo s Manifestem českého realismu – v němž se odvolával na Masaryka a navrhoval „vnímavost ke konzervativním podnětům“ – většina kolegů byla přinejmenším překvapena. Ani vlastní vedení nevědělo, kam hnutí míří.
Jaké milníky si připomenout
- Jak OH po volebním debaklu 1992 zvažovalo vlastní rozpuštění – a jak vizionář Josef Vavroušek navrhl přeměnu v liberálně-ekologickou stranu, jen aby o měsíce později tragicky zahynul
- Jak se OH přejmenovalo na Svobodné demokraty, vstoupilo do Liberální internacionály a přitom mělo dluh přesahující 60 milionů korun
- Proč fúze s Liberální stranou národně sociální skončila tím, že byli bývalí liberálové postupně eliminováni
- Jak strana s 253 hlasy v celostátních volbách dokázala mít senátora – protože za ni kandidoval rektor Masarykovy univerzity
- Jak Strana pro otevřenou společnost získala v Liberci přes dvacet procent hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou ve městě – a jak o čtyři roky později nedosáhla ani na čtyři procenta
- Jak SNK a Evropští demokraté společně získali jedenáct procent v eurovolbách 2004 – a pak se rok hádali, jestli se mají sloučit
- Jak sedm liberálních stran jednalo o velké alianci – a jak to ztroskotalo na sporech mezi Unií svobody a Stranou zelených
Nekonečná štafeta
Nejpodmanivějším rozměrem historie liberálů je genealogie. Můžeme vykreslit rodokmen, ve kterém se z Občanského fóra rodí Občanské hnutí, z něj Svobodní demokraté, z nich (po fúzi) Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální, z ní (po odchodu zklamaných liberálů) Strana pro otevřenou společnost. Paralelně z Občanské demokratické aliance vzniká Liberální a reformní strana, která se přejmenovává na Liberálové.cz. Z jiné větve roste SNK Evropští demokraté. Každý subjekt nese geny svých předchůdců – a každý opakuje jejich chyby.
Je to jako sledovat štafetový závod, ve kterém si běžci předávají kolík – ale trať nemá cíl. Každá nová strana věří, že tentokrát to bude jinak. A nikdy to jinak není.
Lze tak zformulovat klíčový paradox: na počátku 90. let se k liberalismu hlásily i strany, které liberální rozhodně nebyly – třeba Liberálně sociální unie. Liberalismus byl žádaným zbožím. Jenže pro toto žádané zboží se nakonec nikdy nenašel kupec.
Literatura
Celou kapitolu o malých liberálních stranách – od registrace šest dní před revolucí přes Pithartův neohlášený manifest až po stranu s 253 hlasy a jedním senátorem – napsali pro knihu Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politologové Pavel Pšeja a Miroslav Mareš.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
