Článek
Třináct zakladatelů. Sedmdesát členů v době prvních voleb, jejichž číslo nikdy nepřeskočilo tři tisíce. A přesto – sedm senátorů se stoprocentní úspěšností ve druhém kole, čtvrtina křesel ve vládní koalici, a řada osobností, které formovaly českou transformaci. ODA je důkazem, že v politice lze dosáhnout mimořádného vlivu s minimálními zdroji. A také důkazem, že to nakonec nestačí.
Volební strana, která nechtěla členy
Nejpozoruhodnějším rysem ODA, který politologové Pavel Pšeja s Miroslavem Marešem v knize Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, kterou vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025, opakovaně zdůrazňují, byl její vědomý koncept „volební strany“.
Zakladatelé kolem Pavla Bratinky a Daniela Kroupy prostě nechtěli masovou členskou základnu. Chtěli intelektuální elitu, kvalitní program a silné osobnosti ve vládních a parlamentních funkcích. A zpočátku to fungovalo brilantně – se sedmdesáti členy získali sedm poslaneckých mandátů. Poměr jeden poslanec na deset členů je číslo, o kterém se jiným stranám ani nezdá.
Problém nastal, když se ukázalo, že bez členské základny v regionech nelze vyhrávat komunální volby, budovat místní struktury a hlavně – odolávat vnitřním krizím. Koncept volební strany byl opuštěn až v roce 1995, příliš pozdě.
Konzervativci versus liberálové: spor, který stranu rozežral
Jádrem příspěvku v knize je popis permanentního napětí mezi dvěma křídly ODA. Na jedné straně konzervativci (Bratinka, Kroupa) s vizí anglosaského konzervatismu, na druhé pragmatici a liberálové (Vladimír Dlouhý, a postupně i přistoupivší členové zaniklé Liberálně demokratické strany). Autoři ukazují, jak tento spor prostupoval úplně vším – od volby předsedů přes vztah k ODS až po debaty o evropské integraci.
Paradoxní přitom je, že právě integrace s Liberálně demokratickou stranou v roce 1992, která měla ODA posílit, konflikt prohloubila. Bývalí liberální demokraté vstupovali zejména do moravských organizací a posilovali liberální křídlo. Geografická linie tak kopírovala ideovou – a obě dohromady stranu pomalu trhaly na kusy.
Milníky ODA, které bychom neměli zapomenout:
- Jak ODA jako první česká strana jasně řekla, že republika opouštějící federaci ztratí mezinárodněprávní kontinuitu – v roce 1991 to byl revoluční postoj
- Proč si strana vzala před volbami 1992 půjčku 52 milionů korun a jak se ji pak „účetně" pokusila odstranit
- Jak předseda Jan Kalvoda obvinil BIS ze sledování politických stran – a proč to vypadalo jako kouřová clona nad finančními problémy
- Co byl „Dámský klub ODA" a proč měl příchuť recese
- Jak Kalvodovo přiznání k falešnému doktorátu v prosinci 1996 odhalilo hloubku vnitrostranického rozkolu
- Co byla „Pravá frakce", proč její manifest podepsalo 79 členů a jak se pokus o usmíření na konferenci proměnil v eskalaci
- Proč audit financování – krok, který měl ODA zachránit – spustil její definitivní rozpad
- Jak se ze strany během jediného měsíce vypařili téměř všichni klíčoví politici
- Proč Čtyřkoalice byla pro ODA záchranným lanem i pastí zároveň
- Jak podnikatel Pavel Sehnal v roce 2016 „obnovil" značku ODA – a jak i tento pokus skončil fiaskem
Ochutnávka: Věčně zklamaná strana
Jedním z leitmotivů textu je opakující se vzorec: ODA před volbami věří v zisk přes deset procent – a pak je zklamaná z šesti. Stalo se to v roce 1992 (kdy jí do Sněmovny lidu chybělo pouhých tisíc hlasů!), i v roce 1996. Autoři tento fenomén nekomentují přímo, ale z příspěvku je cítit, že právě tato propast mezi sebevnímáním a realitou byla jedním z klíčových problémů strany.
ODA si vždy myslela, že je víc, než ukazují čísla. Měla brilantní program – její „Cesta ke svobodné společnosti“ z prosince 1989 byla prvním dlouhodobým programem jakékoli polistopadové strany. Měla silné osobnosti. Měla jasnou ideovou identitu. Ale nikdy nenašla dost voličů, kteří by to ocenili.
Proč je tento příběh důležitý?
Příběh ODA je varováním pro každou stranu, která vsadí na kvalitu místo kvantity, na ideje místo organizace, na osobnosti místo struktur. Pšeja s Marešem ukazují, že v české politice – kde rozhodují komunální volby, regionální organizace a schopnost přežít finanční skandál – takový model dlouhodobě neobstojí.
A přece: řada myšlenek ODA žije dál. V ODS, v TOP 09, v celé tradici české občanské pravice. Strana zanikla, ale její intelektuální dědictví přetrvává. Jak autoři lapidárně konstatují v závěru: zánik ODA „neznamenal zánik názvu a značky“ – jen se s ní příště pokusil uspět někdo úplně jiný. A neuspěl.
Celou kapitolu o ODA – včetně detailního popisu všech konferencí, vnitřních sporů, finančních afér a marného hledání koaličních partnerů – najdete v knize
Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Kniha je dostupná v knihkupectvích a online.
Sledujte nás na médium.cz!
