Článek
Její předsedové řídili panskou sněmovnu říšské rady, vedli moravské místodržitelství, předsedali vyrovnávacím komisím. Střední strana moravského velkostatku je příběhem o tom, že v politice nerozhoduje počet – ale pozice.
Na moravském zemském sněmu druhé poloviny 19. století platilo jednoduché aritmetické pravidlo: levice (němečtí liberálové a ústavověrní velkostatkáři) a pravice (čeští poslanci a konzervativní velkostatkáři) byly téměř vyrovnané. Rozdíl činil často jen pár hlasů. A právě do této mezery se vklínila hrstka aristokratů, kteří nepatřili ani k jedněm, ani k druhým – a kteří si z této nepatřičnosti udělali politickou strategii.
Říkalo se jim „mlhaví“ – Nebulosen. Jako by se vznášeli v mlze mezi dvěma tábory, nedefinovatelní, neuchopitelní, ale nezbytní. A právě tato mlhavost byla jejich největší zbraní.
Jazýček na vahách
Střední strana nevznikla na sjezdu. Nevznikla ani z ideového přesvědčení. Vznikla z aritmetiky.
Když v roce 1861 zahájil moravský zemský sněm svou činnost, velkostatkáři tvořili jednu volební kurii – a uvnitř ní se brzy rozštěpili na ústavověrné (liberální) a konzervativní. Jenže na rozdíl od Čech, kde ústavověrní velkostatkáři jednoznačně dominovali, na Moravě byly síly vyrovnanější. A několik aristokratů – v čele s Wratislavem Mittrowským a Alexandrem Mennsdorff-Pouilly – odmítlo přidat se k jedné či druhé straně.
Nebyli to idealističtí centristé. Byli to pragmatici, kteří pochopili, že v systému, kde o většině rozhoduje pár hlasů, má ten, kdo se nepřidá k nikomu, větší moc než ten, kdo se přidá ke všem. Jejich šest až osm poslanců stačilo k tomu, aby mohli kdykoli převážit misku vah – doleva, nebo doprava, podle potřeby. A podle toho, co si přála vláda ve Vídni.
Právě tento vztah k Vídni byl klíčový. Střední strana projevovala kromobyčejnou loajalitu a vstřícnost vůči vládě – a vídeňská vláda na oplátku její existenci vítala a podporovala. Byl to symbiotický vztah: vláda potřebovala spolehlivé hlasy na moravském sněmu, střední strana potřebovala politickou legitimitu, kterou jí její směšně malý počet voličů nemohl poskytnout.
Dvě fáze, jedna logika
Vývoj střední strany měl dvě jasné fáze – a obě řídila tatáž logika: být užitečný tomu, kdo je zrovna u moci.
V první fázi, v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století, „mlhaví“ velkostatkáři ve srozumění s vládou přispívali ke korigování politických výkyvů mezi centralismem a federalismem. Když vláda potřebovala centralistickou většinu, „mlhaví“ hlasovali s ústavověrnými. Když se vítr obrátil, přiklonili se ke konzervativcům. Neměli v tom žádné zábrany – protože neměli žádný program, který by je zavazoval k čemukoli jinému než k loajalitě vůči státu.
Tato první fáze skončila počátkem sedmdesátých let, kdy upevnění centralistického systému a pasivní rezistence federalistických poslanců připravily „mlhavé“ o jejich raison d'être. Většinou splynuli s ústavověrnými velkostatkáři.
Druhá fáze začala po roce 1879, kdy pád centralistické vlády a nástup konzervativní Taaffovy vlády otevřel nový prostor. Tentokrát už „mlhaví“ dospěli dál – přerodili se ve skutečnou politickou stranu. Respektive v to, co v podmínkách velkostatkářské kurie za politickou stranu mohlo platit.
Připomeňme si
- Jak osm poslanců mohlo rozhodovat o celém sněmu. Na moravském zemském sněmu sedělo sto poslanců. Levice měla zhruba polovinu, pravice druhou. Osm poslanců střední strany – to bylo osm procent – stačilo k tomu, aby se kdykoli vytvořila většina na jedné nebo druhé straně. Žádná jiná strana v celé monarchii neměla takový poměr vlivu k velikosti.
- Jak volební kompromisy z roku 1896 ukončily válku velkostatkářů. Po desetiletích vzájemného soupeření uzavřely všechny tři velkostatkářské strany – ústavověrná, konzervativní a střední – dohodu o rozdělení mandátů. Střední straně připadlo šest mandátů, konzervativcům dva a ústavověrným sedmnáct. Kompromis byl opakován v každých dalších volbách – a střední strana si přitom zachovala svou klíčovou roli.
- Jak střední strana předsedala moravskému vyrovnání. Když se na přelomu století rozeběhla jednání o česko-německém národnostním vyrovnání na Moravě, představitelé střední strany stanuli v čele klíčových orgánů. Karel Zierotin vedl permanentní vyrovnávací výbor (1898–1900), Alfred Skene řídil subkomitét pro volební reformu, Albert Herberstein se stal viceprezidentem Zemědělské rady. Strana s šesti poslanci předsedala procesu, který změnil politickou tvář celé země.
- Jak moravský pakt z roku 1905 zachoval moc velkostatkářů – i když ji zmenšil. Volební reforma zvýšila počet poslanců sněmu ze 100 na 151, podíl velkostatkářů klesl z třetiny na pětinu. Ale vytvoření anacionální velkostatkářské kurie – vedle české a německé – ponechávalo třiceti velkostatkářským poslancům stále značný vliv. A pěti poslancům střední strany pořád možnost rozhodovat, na čí stranu se přikloní.
- Jak představitelé strany s šesti poslanci řídili celou říši. Moritz Vetter z Lilie byl prezidentem poslanecké sněmovny říšské rady (1901–1907). Ferdinand Trauttmansdorff prezidentem panské sněmovny (1879–1896). Friedrich Vetter dlouholetým moravským zemským hejtmanem (1884–1906). Karel Zierotin moravským místodržitelem (1900–1906). Žádná jiná strana s tak malým počtem poslanců a voličů nikdy v dějinách Předlitavska nezískala tolik čelných pozic.
- Jak sílící nacionalismus paradoxně posiloval roli střední strany. Čím víc se české a německé strany radikalizovaly, tím víc byla potřeba neutrálního prostředníka. A střední strana – anacionální, provládní, umírněná – byla jediným kandidátem. Její role se tak od konce devadesátých let posunula: z „jazýčku na vahách" mezi levicí a pravicí se stala arbitrem mezi Čechy a Němci.
- Jak zavedení všeobecného volebního práva do říšské rady v roce 1907 zasadilo střední straně smrtelný úder – alespoň na říšské úrovni. Ve volbách bez kurií byli velkostatkáři bez šance. Do poslanecké sněmovny mohli proniknout jen výjimečně, jako kandidáti v městských nebo venkovských volebních okresech. Na moravském sněmu, kde kurie přetrvaly, si však svou pozici udrželi.
Unikát, který fungoval jen na Moravě
Proč se podobná strana neprosadila v Čechách, ve Slezsku ani v žádné jiné korunní zemi Předlitavska? Odpověď je prostá: nikde jinde neexistovala tak dokonalá souhra podmínek.
Bylo třeba těsného rozložení sil mezi sněmovní levicí a pravicí – to bylo na Moravě. Bylo třeba volebního systému, který enormně zvýhodňoval velkostatkáře – to bylo všude, ale na Moravě to mělo specifický efekt. Bylo třeba zájmu vídeňské vlády o existenci takového politického subjektu – a ten zájem existoval, protože Vídeň potřebovala na Moravě spolehlivého spojence. A bylo třeba určité mentality – menší názorové vyhraněnosti, ochoty ke kompromisu, přesvědčení, že stát je důležitější než ideologie.
Střední strana moravského velkostatku byla politické unikum. Strana bez programu, bez masové základny, bez ideologie – ale s jednou vlastností, která v politice vyvažuje všechny ostatní: se schopností být v pravý čas na pravém místě. A s pochopením, že v systému, kde o většině rozhoduje pár hlasů, nemusíte mít tisíce voličů. Stačí jich mít šest – pokud sedí ve správné kurii.
Zdroj
Celou kapitolu o střední straně moravského velkostatku – od „mlhavých“ aristokratů šedesátých let přes volební kompromisy a moravské vyrovnání až po zánik s monarchií – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024 historik Jiří Malíř.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
