Článek
Politolog Lubomír Kopeček zpracoval pro publikaci Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, kterou vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING, příspěvek o české Straně zelených.
Založeno kdysi v karlínské hospodě U Kazdů. Prvním předsedou byl lékař a pěstitel kaktusů. Údajný počet členů v době vzniku: 80 000 (autor doporučuje k informaci „přistupovat opatrně“). Skutečný stav o patnáct let později: 250 lidí. A pak – vstup do vlády, čtyři ministerská křesla a pád, který způsobily dvě vlastní poslankyně.
Od teplických demonstrací ke kompromitaci StB
Kopeček začíná tam, kde by málokdo čekal – u ekologických protestů v severozápadních Čechách těsně před 17. listopadem 1989, vyvolaných katastrofálním stavem ovzduší. Podhoubí pro zelené bylo ideální: devastované životní prostředí, Havlovy protikonzumní úvahy inspirované německými zelenými, aktivní ekologové v Chartě 77. A přesto se hned na startu všechno pokazilo. Přípravný výbor „Československé strany zelených“ byl zdiskreditován vazbami na StB, musel se rozpustit – a stigma nedůvěry ulpělo na celém zeleném projektu na léta.
Výsledek? Všechny známé ekologické osobnosti šly jinam. Josef Vavroušek do Občanského hnutí, Ivan Dejmal přes KDS do ODA, Bedřich Moldan do ODS. Zelení zůstali bez autorit, bez důvěryhodnosti a s organizací tak chaotickou, že neexistovala ani jednotná česká organizace – jen dvě autonomní zemské.
Pamatujete?
- Jak zelení v roce 1992 vstoupili do volební koalice se satelitem KSČ a stranou tvořenou lidmi z JZD, která se „zasloužila“ o ekologickou devastaci venkova – a proč to považovali za menší zlo
- Jak předseda Aleš Mucha navrhl na prezidenta „mírně obskurní figurku“ Jiřího Včelaře Kotase
- Jak jeho nástupce Jaroslav Vlček profiloval ekologickou stranu na bezpečnostní problematice „s autoritářským akcentem“ a stal se stínovým ministrem vnitra
- Jak předseda Emil Zeman chtěl na kandidátku získat sexuologa Radima Uzla přes Nezávislou erotickou iniciativu
- Jak strana v roce 1996 nemohla kandidovat v jednom kraji, protože na kandidátce chyběla data narození
- Jak aktivisté z Hnutí Duha v letech 2002–2003 „převzali“ stranu s 250 členy, využili její značku a vazby na evropské zelené – a za rok ji rozštěpili znovu
- Proč téměř 30 % novinářů přiznalo v průzkumu preferenci zelených ve volbách 2006
- Jak Martin Bursík omylem poslal o poslankyni Olze Zubové e-mail, ve kterém ji nazval „krávou“ – a jak tato zdánlivá malichernost přispěla k pádu vlády
- Jak dvě vyloučené poslankyně hlasovaly pro nedůvěru vlastní vládě a srazily kabinet Mirka Topolánka o jediný hlas
- Proč rapové video předsedy Ondřeje Lišky sice ovládlo sociální sítě, ale voliče nepřesvědčilo
Věčný cyklus smrti a vzkříšení
Nejpůsobivější na Kopečkově kapitole je opakující se vzorec: zelení se propadnou na dno, přijde nová generace aktivistů, strana se nakrátko vzedme – a pak se opět rozloží zevnitř. Stalo se to na začátku 90. let s LSU. Stalo se to v letech 2002–2006, kdy Jakub Patočka s Janem Beránkem stranu přetvořili, ale pak ji rozhádali. Stalo se to s Bursíkem, který zelené dovedl do vlády – a jehož éra skončila vylučováním, rozkolem a pádem kabinetu.
Kopeček přitom ukazuje, že tento cyklus není jen český problém. Spor „realos“ versus „fundis“ – umírnění proti radikálům – je genetický kód zelených stran po celé Evropě. Jenže v Česku se na něj nabalují specifické vrstvy: antikomunismus (neobvyklý u západoevropských zelených), nerozhodnost ohledně jaderné energie, izolace od ekologického hnutí a hlavně – chronicky nestabilní voličská základna. Průzkumy ukázaly, že značná část voličů zelených v roce 2006 zvažovala volbu ODS. Jejich loajalita byla minimální. Když se po roce 2010 objevily TOP 09, Věci veřejné a později Piráti, zelení přišli o svůj elektorát.
O čem příběh zelených vypovídá
Strana zelených nese svědectví, jak v české politice nestačí mít správná témata. Ekologie, lidská práva, kvalita života – to všechno rezonuje. Ale bez stabilní organizace, bez loajální členské základny a bez schopnosti přežít vládní odpovědnost to nestačí. Zelení měli v roce 2006 svůj okamžik. Proměnili ho ve čtyři ministerská křesla, ale zaplatili za to cenou, ze které se dosud nevzpamatovali.
Kopečkova kapitola je přitom daleko víc než kronika jedné strany. Je to sonda do toho, proč postmateriální hodnoty v Česku nefungují jako automatická vstupenka do parlamentu. Proč ekologické hnutí a ekologická strana jsou dvě různé věci. A proč strana, jejíž příjmy klesly z dvaceti milionů na necelé dva, přesto odmítá zemřít.
Celou kapitolu o zelených – od hospody U Kazdů přes „tmavozelený“ převrat, vládní angažmá i rapové video až po rezignaci celého předsednictva v roce 2024 – najdete v knize
Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů.
Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Kniha je dostupná v knihkupectvích a online.
Sledujte nás na médium.cz!
