Článek
Když má láska svoji roli mimo účinkující, pak je z ní jen jedna role ze všech rolí. A pokud je jen role, pak ztrácí glanc a šťávu. A co si budeme namlouvat, hraná láska ať se šťávou nebo bez ní, byť v provedení nejlepšího hereckého výkonu, je jen divadelním představením. Pokud je toto představení životním příběhem, pak hraná láska je jen smutnou fraškou. Proč? Protože nemůže být volnou, svobodnou a nespoutanou v její přirozené spontánnosti. V její natural podobě. V jejím magickém módu. V její přirozenosti. Hraje tu roli, která je v rukou autora. Tvůrce příběhu. Která je v rukou scénáristy. V rukou režiséra. V rukou kameramana. A v neposlední řadě i v rukou maskéra a osvětlovače. A nakonec v rukou herců samotných.
Je to takový uzlíček nervů na pochodu. Uzlíček který neví, na čí stranu se připojit. Který si není jistý, zda to zvládne. Neví, zda bude za hrdinu či poraženého. Neví ani, zda se zavděčí samotnému herci hrajícímu hlavní roli, který tu lásku právě aplikuje před publikem. Anebo zda se zavděčí herečce, která ji buď přijímá nebo dává, anebo pouze opětuje. A tak běhá mezi oběma herci v podobě, jenž se jmenuje on a ona, a vlastně ani neví, čí je a jak se vlastně ona, sama láska, jmenuje. Takový herecký výkon, běhat mezi těmi dvěma, ji zmáhá. Neumí hrát. Neumí být jen vně, když není uvnitř. Nikdo se na ni nemůže zlobit, když to po nějaké době vzdává, nemůže-li být autentická, a odchází. Odchází a mizí. Mizí v dáli, upozaděna tím hereckým výkonem účinkujících, kdy pro publikum má roli velikána vášně a v zákulisí nestojí za povšimnutí, neboť je menší než zrnko prachu. Takou pa/chuť má láska hraná a předstíraná. Láska, co není láskou. Láska, co jako hraný prvek má přesné a jasné nastavení, vymezení a omezení. Láska s předepsanou rolí v mantinelech.
Když je láska nástrojem, není sama sebou. Láska před zrcadlem se zrcadlí. A pokud se nezrcadlí, tak tam není. Ona to prostě neumí. Neumí tam být, když tam není. Ano, přesně tak se chová láska žijící jen vně našich představ, nikoliv v nás samotných, aby se mohla zrcadlit. Stačí jen otevřít oči, porozumět a pochopit. A tak co dělat, když se nezrcadlí? Pak je dobré vzít nohy na ramena a prchat. Prchat tak dlouho, než si uvědomíme, že nechceme mít lásku jen loutkou v našem životě. Teprve poté, co opustíme toto divadlo, může přijít velké díky za tu zkušenost, co nás přibližuje k opravdové lásce. Lásce, která dokáže přitáhnout zase jen lásku. Lásce žijící vně i uvnitř nás samých.
Krásný den, vaše iv
