Článek
Následně jede do Budapešti na setkání národně konzervativního tábora z Evropy i Ameriky a tam se fotí s Václavem Klausem. To jsou paradoxy, řekl by sládek z Havlovy hry Audience.
Na otázku, proč se těmito ideologickými řečmi vážně zabývat, musíme odpovědět: slova mají svou moc, a když budeme mlčet k jejich falšování, nebudeme si časem mezi sebou rozumět. Tyhle triky zlodějům slov nesmí projít.
První sémantický trik předvedl světu v roce 2012 ruský prezident Vladimír Putin. Na Valdajské konferenci oznámil, že Rusko se stává hlavním ochráncem konzervativních hodnot, které jsou na Západě ohrožovány nástupem progresivismu.
Ne, že by kulturní války na Západě neexistovaly a nevyvolávaly velké emoce. Když se však za ochránce tradičního světa staví člověk, který potlačuje opozici, deformuje svobodné volby, pronásleduje homosexuály, spisovatele a navíc vojensky napadá sousední státy, musíme jeho projev nazvat „podvodem desetiletí.“ Zároveň je dobré zaznamenat, že právě jeho Valdajský projev se stal výkladovým rámcem (narrativem) všech proruských webů v Česku i jinde v Evropě.
Na druhou stranu na posuny uvnitř hnutí ANO jsme už tak nějak zvyklí. Andrej Babiš začínal jako kritik pravicové vlády a její údajně lepší verze. Následně zakormidloval s hnutím ANO doleva a přetáhl velkou část levicových voličů ČSSD a KSČM. Ten rozpor mezi dosluhující rétorikou o podnikatelské straně a její reálnou levicovou orientací potřeboval něčím překrýt. Tak si vypůjčil politologický pojem catch-all party, který od té doby používá jako paraván k zakrytí ideové prázdnoty svého hnutí.
Tento pojem popisoval poválečný přerod evropských politických stran, které zpočátku byly zaměřeny na určité profesní, zájmové nebo náboženské skupiny.
S rostoucí životní úrovní po druhé světové válce se však počty zemědělců a dělníků snižovali a vznikla střední zaměstnanecká třída, která neustále rostla. Kvůli tomu se hlavní levicové a pravicové strany musely víc rozkročit do středu, aby na tuto společenskou změnu reagovaly.
Pro tyto „širší“ strany se v akademické prostředí prosadil pojem catch-all party. Neznamená to, že šlo o strany ideově vyprázdněné nebo neurčité jako hnutí ANO. Jen byly jiné, než jejich předválečné předchůdkyně.
Takže si to shrňme: Andrej Babiš založil ANO s bojovně pravicovou rétorikou, po roce 2017 si osvojil levicový slovník, a dnes společně s Karlem Havlíčkem oznamují, že je jim nejlépe v národně konzervativním táboře, který odmítá progresivismus a kulturní války. Co tenhle posun způsobilo?
Použijme slavnou otázku bývalého šéfa českého fotbalu Pelty: Kudy běží zajíc? Pak si musíme odpovědět: zajíc neběží z Česka do Maďarska, ale spíš ze Spojených států do Česka přes Budapešť. Důvodem jsou jednak volby do Evropského parlamentu v květnu 2024 a zprostředkovaně i americké prezidentské volby v listopadu téhož roku. Dnes se hraje o to, jak v USA i v Evropě ukotvit proud označovaný jako národně konzervativní. Obě oblasti jedou po svých liniích, ale někdy se spojí. Tak tomu bylo i na nedávné budapešťské konferenci.
Maďarský premiér Viktor Orbán poté, co byl vytlačen z lidovecké evropské frakce (EPP), zůstal jako nezařazený mimo všechny proudy v Evropském parlamentu. Kvůli jeho vztahu k Rusku ho odmítla také frakce evropských reformistů a konzervativců (ECR), kde je mj. ODS a italští konzervativci premiérky Meloniové. Nezbývá mu než se pokusit vytvořit novou názorovou frakci. Tady je dobrá inspirace určitým proudem v republikánské straně USA.
Říkají si národní konzervativci a k republikánům éry Ronalda Reagana mají tak daleko jako voda k vodce. Ekonomicky vystupují proti volnému trhu a tvrdí, že stát musí znovu převzít rozhodující roli v hospodářství. Zahraničně politicky se orientují na izolacionismus a odmítají větší účast na podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem. Naopak zveličují kulturní války a boj proti progresivistům vydávají za základní rys politiky dneška. Jde o jeden z proudů, o který se také opírá exprezident Donald Trump.
Národní konzervativci chtějí také podporovat „národní kapitál,“ a snad právě proto už řadu let vyzdvihují politiku maďarského premiéra Orbána, používající stát k výrobě tzv. národní buržoazie. Jinak řečeno, Orbán rád diskriminuje nemaďarské podnikatele a kapitalisty a to formou výjimek a dotací pro „národní buržoazii.“ To, že tato nová podnikatelská vrstva je základním pilířem jeho politiky, není třeba dodávat. Výjimku Orbán udělal, když maďarské firmě Andreje Babiše na jedlé oleje dal v letech 2019 a 2021 dotace v celkové hodnotě 240 miliónů korun. To je národní konzervatismus v ekonomické praxi. Chce se jen zeptat: co na této lodi dělá ideolog volného trhu Václav Klaus? To zřejmě ví jen on sám.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
