Článek
V českých diplomatických kruzích se mezitím pilně vyjednává o budoucím rozložení sil v neoficiální evropské vládě (Evropská komise). Jedna z kandidátek na místo šéfa EK, von der Leyenová, údajně Česku a Polsku navrhla, že by tyto země mohly obsadit nově vytvořené místo komisaře pro obranu. Češi jsou v těchto dnech v takové hokejové euforii, že jsou schopni navrhnout hokejového obránce Radka Gudase, o němž se ví, že svou obranou nikoho nenechá projít. Až se z této euforie probudíme, bude dobré se na celou situaci podívat ještě z jiné perspektivy.
Poslední evropské volby proběhly v květnu 2019 a od té doby se politicky Evropa hodně změnila. Přišel covid, obrovská inflace, energetická krize, válka na Ukrajině, další proud nelegální migrace a začínající ekonomická válka s Čínou. Všechny tyhle nárazy přinesly zdražení životních nákladů. To je projevilo nespokojeností se sociální situací napříč Evropou. Na tyto věci dokážou lépe reagovat spíš populistické strany. I pod vlivem těchto a dalších tlaků to vypadá, že dnešní většinová koalice na úrovni Evropského parlamentu (lidovci, socialisté a liberálové) by se mohl obměnit směrem k většímu zastoupení pravice.
I toho důvodu začalo vyjednávání mezi evropskou lidovou stranou (EPP) a reformisty a konzervativci (ECR), jimž předsedá italská premiérka Melloniová. I v nejlepším případě by taková koalice potřebovala ještě dalších sto hlasů, aby měla v 720členném parlamentu většinu. Melloniová proto splétá koalici s frakcí Identita a demokracie, jíž zase předsedá francouzská politička Le Penová. Pod vlivem možné vládní spoluodpovědnosti lepenovci zakormidlovali ke středu a vyhodili ze svého programu vystoupení z EU, eurozóny, zmínky o reemigranti a oznámili, že rozhodně nebudou součástí frakce s německou populistickou stranou AfD. Ta byla následně po sérii skandálů vyloučena z frakce Identita a demokracie.
Potká snad něco podobného Tomia Okamuru? To neví ani on sám, je znejistěný a nevěří svým očím, že jeho odvěcí spojenci jako Wilders nebo Le Penová zmírňují svoji rétoriku. Navíc tentokrát ani nepřijeli na jeho předvolební konferenci a mítink. Znamená to, že se nad ním smráká? I takové úvahy jdou dnes jeho hlavou. Prostě kdo chvíli stál, už stojí opodál.
Na českém předvolebním rybníku zároveň dochází ke zvláštní idealizaci komunistické předsedkyně Kateřiny Konečné a youtubera Filipa Turka, kandidujícího za Přísahu a Motoristy. Konečná je v některých seriózních médiích zobrazována jako hlavní bojovnice za český průmysl.
Strategie Konečné se nápadně podobá tomu, o co se v Německu pokouší politička Sahra Wagenknechtová. Stručně řečeno, spojit rudý a nahnědlý okraj politického spektra v novou populistickou formaci. Proto k ní odchází nejen voliči její bývalé strany Die Linke, ale i populistické AFD. O něco podobného se pokouší také Konečná. Její snažení by se dalo vyjádřit slovy: komunistický základ a dezolátní obloha.
To youtuber Filip Turek je jiná káva. Je to pokus části pražského polosvěta získat vliv v politice. Stejní lidé, co stáli za Věcmi veřejnými a Úsvitem, se nyní pokouší do europarlamentu dostat Turka jako komiksový revival na mafiánským svět devadesátek Ivana Jonáka. Turkovou velkou předností bylo, že otevřel k veřejné debatě téma spalovacích motorů. Je to poučení: vždycky, když se mainstreamoová média a politici vyhýbají určitým tématům, chopí se jich lidé zvláštního politického ražení a zvláštních politických vztahů.
Nakonec se ukáže, že hlavní dělící linií před eurovolbami bude vztah k Ukrajině. Tady se jednotlivé politické strany vyjadřují vesměs nedvojsmyslně. Tomio Okamura tvrdí, že „stačí, když Ukrajina a Západ budou respektovat lidská práva. Stačí uznat právo miliónů ukrajinských Rusů na autonomii na jejich historická území. …Čím dříve se ukrajinský režim zhroutí, tím lépe pro svět, nás i pro samotné Ukrajince.“
Podle stejné Okamurovy logiky by mohl zítra maďarský premiér Orbán žádat o respektování lidských práv slovenských, rumunských a srbských Maďarů, kteří - v duchu těchto úvah - mají nárok na autonomii na svých historických územích. Je to přesně v rozporu s dosavadní evropskou strategií - nechat historické hranice hranicemi a spíš je uvnitř Evropy rozvolňovat než si nárokovat území sousedů, což vesměs vede k válkám a utrpení.
Podobně argumentuje Filip Turek, když říká, že dohoda mocností za zády Ukrajiny není nový Mnichov, kde v roce 1938 Československo přišlo o své pohraničí. Nicméně, když něco chodí jako kachna, vypadá jako kachna a kejhá jako kachna, většinou to kachna je. Takto to platí i v případě nového Mnichova a českého Chamberlaina vystupujícího pod jménem Filip Turek.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
