Článek
Přesně to popsal bývalý slovenský velvyslanec v Česku, Peter Weiss, že si nechala vnutit představu o své kolektivní vině. Žádná však v tomto případě neexistuje.
V sousedním Německu vznikla analýza příčin útoků na veřejné činitele za rok 2022. Vyplynulo z ní, že sice počet těchto případů narůstá, ale v útočníci jsou v drtivé většině případů politicky nevyhranění neurotici, stručně řečeno.
Přesto se celá léta snaží politici a některá média využívat těchto incidentů k účelově politickému boji. Je to skutečná válka, jak naznačil krátce po atentátu předseda Slovenské národní strany Danko. Jde však o interpretační válku, jejímž smyslem je na čelo protivníka vypálit stigma viníka. Zároveň provést rychlá řešení, na která v normální době nezbývá moc kuráže nebo politické legitimity. Každá podobná událost, od fyzického napadení veřejných činitelů až atentát, je také vítanou záminkou k umlčení těch, který přisoudím roli „těch, co za to můžou.“
Z života atentátníka Cintuly si každý může opravdu odvodit, co chce. Rebel za každého režimu, a současně neúspěšný v každém systému. V jednom textu sám sebe prezentuje, jako „typ sólového bouřliváka.“ Jeho pět vydaných knih dává možnost si o něm udělat ucelenější představu. Vychází z ní slovenský Petr Bezruč, který se vyžíval ve velkých gestech, i ubrečeném sentimentu. Nikde však nenajdete souvislejší linii a každý z kritiků si tam najde to své proti opačné politické straně.
Nejlépe ho charakterizuje to, jak měl pochopení pro vraha z Děvinské Nové Vsi, Lubomíra Harmana, na jehož adresu napsal: „Vyhlásili ho za šílence, ale on nebyl šílencem, on jen neunesl břemeno.“ Ano, zešílet může každý, ale ne každý vezme zbraň a použije ji vůči nevinnému. Cintula byl evidentně nevyrovnaný muž, kterému v určité chvíli přeskočilo. Příliš připomíná amerického pomatence a vraha prezidenta Johna Kennedyho, Oswalda, který byl nejdříve komunista, pak příznivec extrémní pravice a vlastně každý si v něm mohl najít motivaci jaká odpovídala jeho pohledu na svět. Hledat tehdy i dnes v těchto politických atentátech „čistý, politický, ideově motivovaný atentát,“ jak o tom píše Václav Klaus, chce velkou dávku fantazie a ještě větší dávku nepochopení pro lidi s hraniční poruchou osobnosti.
Maďarský ministr zahraničí Szijjartó napsal, že atentát na Fica byl zosnován těmi, kdo se nechtějí smířit s výsledkem voleb a vůlí lidu. Výsledkem demokratických voleb je však nejenom možnost parlamentní většiny vytvořit si svou vládu, ale i menšiny jí oponovat a právo médií novou moc kritizovat.
V řadě postkomunistických zemí od Srbska, přes Chorvatsko až po Slovensko se stále více stává populární orbánovský model demokracie. Ta je založena na privilegovaném přidělování veřejných dotací spřáteleným podnikatelům, omezování volné hospodářské soutěže a médií. Ideologicky se zaštiťuje kritikou výstřelků západní woke kultury a nezvládnuté migrace do zemí EU.
Podstatné je, jakým směrem se Slovensko po atentátu na Fica vydá. Jestli cestou národního usmíření, kdy si všechny relevantní politické strany sednou a určí červené linie příštího volebního boje. Anebo slovenská vládní garnitura nastoupí cestu omezování demokracie jakou Slovensko naposledy zažilo po roce 1994 za expremiéra Vladimíra Mečiara.
Tehdy nevznikl žádný nový systém demokracie. Tehdejší elity jen otevřely dveře vzestupu gangsterského státu a prolnutí státních struktur s mafiemi. Už tehdy docházelo k únosům vlivných lidí navázaných na politické kruhy, střelbě na ministry nebo vyhazování aut do povětří i s jejich řidiči, kteří věděli příliš mnoho o nezákonnostech tajných agentů ve službách vládních politických stran.
Slovenští vládní politici se dnes zarputile tváří, že střelba na jejich premiéra je posílí v jejich snaze provést změny ve struktuře státní moci - od zrušení specializované prokuratury až po dohled nad státní televizí a rozhlasem. Podle některých je to jen začátek dlouhé cesty k národně-autoritativnímu státu. Tohle už není jen interpretační válka, kdo je vinen za postřelení premiéra Fica. To jsou systémovější kroky k autoritativní demokracii. Je však stále čas zatáhnout za záchranou brzdu a jít cestou národního usmíření. Je to sice nepravděpodobná varianta, ale není ztracená.
Petros Michopulos, Bohumil Pečinka
