Článek
Mezinárodní politika nám v posledních dnech defiluje přímo před očima. Do Česka přilétá ukrajinský prezident Zelenský, od července naše země přebírá předsednictví uskupení V4, tento týden proběhne summit zemí NATO, Putin chce do Běloruska přesunout střely s jadernými hlavicemi, o totéž žádají Poláci vládu Spojených států, tradičně neutrální Finsko je už členem NATO a jiní neutrálové, Rakušané a Švýcaři, podepisují memorandum, že se chtějí připojit k evropské protivzdušné obraně a vláda USA před pár dny rozhodla o dodání kazetové munice Ukrajině.
Je to dramaticky jiná atmosféra než v devadesátých letech, kdy celý svět odzbrojoval a vybíral si – slovy tehdejšího amerického prezidenta – mírovou dividendu. Musí to všechno nutně skončit velkým konfliktem?
Už měsíc měla probíhat původně avizovaná ofenzíva ukrajinských vojsk. Za tu dobu vyhnala kyjevská vojska okupanty asi jen ze 170 kilometrů svého území. Všechno nasvědčuje tomu, že jsme svědky spíše propagandistické války a obě strany manévrují. Rusové se zakopávají a zaminovávají místa potenciálního střetu. Ukrajinci získávají informace o skutečném rozložení sil nepřítele. Svědčí o tom například fakt, že nejmodernější techniku a na Západě vycvičené vojáky vůbec nenasazují.
Zčásti je k tomu nutí nedostatek techniky, takže hledají možné slabé místo soupeře. Současně čekají na dodávky nových zbraní a zbraňových kompletů. Tahle fáze je hodně o taktice a získávání zpravodajských informací. Otevřený boj zřejmě ještě přijde.
V téhle situaci začal v Česku platit zákon nazývaný Lex Ukrajina, kde se uvádí, že uprchlíci z této země mají nárok jen na pět měsíců humanitárního ubytování a následně si musí najít práci a začít se o sebe starat. Neziskový sektor šílí, že je to nelidské, sektor dezolátů naopak kritizuje vládu ve stylu „i sami máme málo.“
Viděno reálnýma očima se české vládě nabízí fantastická možnost nabídnout ukrajinské komunitě perspektivu života i v dalších letech. Vzhledem k neutěšené demografii jde o způsob, jak si v Česku udržet lidi, kteří jsou ze stejného kulturního okruhu.
Navíc, kteří se v třiatřiceti porevolučních letech k všeobecné spokojenosti podíleli na prosperitě téhle země a v české populaci jejich integrace nevyvolávala větší odpor. Naopak. Podobně jako u Vietnamců, žádná česká vesnice se neobešla bez jejich služeb a práce. Také proto by člověk čekal, že česká vláda jim dá větší perspektivu pobytu u nás. Z mnoha signálů je totiž zřejmé, že těmto lidem velmi rádi otevírají dveře vlády mnoha západních států.
Od července také předsedáme visegrádskému spolku čtyř zemí (Polsko, Maďarsko, Česko, Slovensko). Ve dvou z nich (Slovensko, Polsko) budou za dva měsíce volby, takže se budou jinak míchat karty ve stylu kdo, jak a s kým. Právě proto by čeští někteří čeští politici (piráti, STAN, prezident) měli být umírněnější ve svých prohlášením, z nichž je patrné, že by V 4 nejraději pohřbili. Pořád je to minimálně dobrá platforma na odstraňování konfliktů mezi těmito zeměmi, ale i slušná hlasovací skupina, když najdou společný zájem a budou se jej snažit prosazovat uvnitř EU.
Středoevropský svět má svou historickou zkušenost a čtení dějin, které je odlišné od hlavního proudu EU a může ho obohatit jinými pohledy. Středoevropané mají jiný vztah k Rusku, Spojeným státům, Izraeli, k socialistickým idejím i jeho praxi a daleko ostřeji vnímáme disfunkce migrační politiky západní Evropy. Je to vidění periferie EU, které bude mít při rozhodování v Evropě takovou váhu, jakou budeme schopni vyvinout při hlasováních.
Vztahy uvnitř V4 byly silně narušeny v posledních letech, když se maďarský prezident Viktor Orbán vměšoval do vnitřních záležitostí Česka a otevřeně ve dvojích volbách (sněmovní, prezidentské) podpořil Andreje Babiše. Navíc se před pěti sty dny rozhodl profitovat z pozice trojského koně Ruska v Evropě, což vyvolalo vlnu nepřátelství ostatních zemí. Středoevropská spolupráce tím byla hodně narušena.
Kdybychom se měli vrátit k úvodní otázce, jestli bude válka, tak jisté je, že rozhodující světové mocnosti si ji nepřejí. Navíc Čína dala ústy svého prezidenta Rusku silně najevo, že pokud použijí jaderné zbraně, změní svůj dosavadní neutrální postoj k ukrajinské válce.
Spíš dnes všechny strany spekulují, jakým způsobem může válka skončit. Jestli korejskou cestou, že na obou stranách rusko-ukrajinské hranice budou rozmístěny desetitisíce vojáků v plné pohotovosti. Anebo bude podepsána nějaká forma mírové smlouvy. Obě cesty jsou otevřené.
Bohumil Pečinka
