Článek
Rok 1968 byl proto interpretován zpolitizovaně. Být stoupence roku 1968 znamenalo chtít omezenou demokracii, naopak kritizovat jeho průběh s argumentem, že šlo jen o „spor dvou křídel v KSČ“ z vás dělalo stoupence demokracie bez přívlastků. Dnes se tento politický spor vyhaslý, protože většina hlavních aktérů té doby je už na věčnosti. Také proto se můžeme na tuto dobu podívat prizmatem politiky jako umění možného.
Nic neukazuje rozpornost Pražského jara, jako osud dvou jeho vůdců (Josef Pavel, František Kriegel), kteří patřili k hlavním postavám komunistického převratu v únoru 1948. Následně se dostali do konfliktu s režimem, který pomáhali nastolit. Za Pražského jara si však jako jedni z mála zachovali politickou i lidskou tvář. I to ukazuje složitost v hodnocení roku 1968. Navíc nejde Pražské jaro pochopit bez mezinárodního kontextu.
Tehdejší Československo patřilo do východního bloku, kterému rukou železnou vládl dnes už dnes neexistující útvar s názvem Sovětský svaz. Dvaatřicet let od jeho pádu vidíme, že z velké části šlo o maskovaný ruský imperialismus, který – shodou historických okolností – prosazoval své geopolitické zájmy komunistickou terminologií. Šlo o klasické impérium, které americký historik Richard Pipes označil už v roce 1958 slovy „poslední koloniální říše.“ Ta se sice v roce 1991 rozpadla, ale nové Putinovo vedení, které je u moci od roku 2000, se snaží jinými prostředky o jeho obnovení. To už je však jiný příběh.
Počátky Pražského jara sahají do roku 1953, když zemřel sovětský vládce Stalin a na jeho místo přišel Nikita Chruščov. K překvapení všech zahájil na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 proces destalinizace – odsoudil Stalinův kult osobnosti, propustil milióny politických vězňů z gulagu, vojska SSSR odešla z Rakouska, sice potlačil lidové povstání v Maďarsku, ale zároveň za jeho éry vyšly první romány Alexandra Solženicyna a dalších autorů. Špičkoví čeští a slovenští komunisté, kteří se ještě nedávno sami podíleli na „organizovaném násilí,“ tyto liberálnější proudy spíše odmítali.
Éra chruščovovského tání u nás proto začala s velkým zpožděním až v letech 1962/63. Paradoxem paradoxů je, že v té době už v Moskvě končila, protože v říjnu 1964 komunistická verchuška odstranila Nikitu Chruščova. Začala éra „stabilizace kádrů“, která později vstoupí do povědomí jako epocha všeobecné stagnace. Tahle politika se z Moskvy postupně začala šířit do všech satelitů.
Československá éra tání byla spojena se jménem prvního tajemníka Antonína Novotného, proti němuž se koncem šedesátých let vyhraňovala mladší reformně komunistická garnitura v čele s Alexandrem Dubčekem. Výsledkem této revolty bylo Novotného odstranění v lednu 1968 z funkce šéfa KSČ i prezidenta republiky. To, co nastalo, daleko předčilo chruščovovské tání „mírného pokroku v mezích zákona“.
Pod tlakem reformně komunistických intelektuálů byla zrušena cenzura (březen 1968) a nastalo půl roku bláznivé svobody. Reformní komunisté chtěli nahradit stalinisty v čele státu, k čemuž mělo dojít na mimořádném 14. sjezdu v září 1968. Dynamika osvobozování společnosti však dostala úplně jinou razanci bez ohledu na mínění špiček KSČ. Společnost chtěla daleko víc. Rozpor mezi stalinisty, reformními komunisty a většinovou nekomunistickou většinou, byl nepřekonatelný a neřešitelný jinými prostředky než potlačením Pražského jara.
K tomu mohlo dojít dvěma způsoby: z vlastních sil a zvnějšku. Dynamika liberalizace totiž nemohla skončit jinak než svobodnými volbami a pluralitním modelem. Tohle zase nemohlo východní impérium dovolit. Dilema, co dělat s emancipující se společností, která se vymkla z rukou, za Dubčeka a spol. vyřešila sovětská armáda, která v noci z 20. na 21. srpna vtrhla do Československa.
Dnes můžeme debatovat o tom, jestli byly reálné alternativy. Například, jestli Dubček neměl množství občanských svobod víc dávkovat a pokračovat v Novotného umírněné politice rozšiřování svobod. Tragickou vinou Dubčeka bylo podcenění imperiální povahy sovětského režimu. Byl to on a právě on, který měl vědět, s kým má tu čest. Dubček a jeho druzi pak byli léta heroizováni za svou posrpnovou kapitulaci. To je součástí bludné tradice „našich slavných porážek,“ jak to ironizovali tvůrci fiktivního Járy Cimrmana.
Faktem je, že z hlediska života běžných lidí bylo období po roce 1969 výrazným ústupem od optimistických let 1962-68. Dalším paradoxem je, že na Antonína Novotného, který v té době vládl, si už dnes nikdo nevzpomene. Zatímco nerealistická, i když sympatická, politika Dubčekova vedení stále vyvolává sentiment a vzpomínky na „slavné potlačení pásy sovětských tanků.“
Nakonec jediným výsledkem roku Pražského jara bylo, že světovému společenství ukázalo, že ideje komunismu nejdou zasnoubit se svobodou.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
