Článek
Před dvěma lety, konkrétně 24. února v šest hodin ráno, začala válka. Přesněji ruské bombardování ukrajinských měst, spojené s postupem jednotek na velká města na východě a jihu země. Tato nevyhlášená válka bude jednou hodnocena jako zlomová věc v bezpečnostním uspořádání světa.
Dva roky nato můžeme konstatovat, že Rusové celkově získali dvacet procent ukrajinského území, ale dlouhé měsíce se už jenom vedou ozbrojené poziční boje, kde má prim dělostřelectvo. V Rusku se schyluje k prezidentským volbám Vladimíra Putina, což je asi nejlepší formulace toho, o co tam půjde. Rusové nutně potřebují důkazy o své převaze, když už nezískali města typu Charkova nebo Oděsy, o něž usilovali. K propagandě dobře poslouží i ukrajinské vyklizení Avdijivky, městečka velikosti Říčan u Prahy.
I pod vlivem ruské propagandy se v určitých českých kruzích šíří, že Rusko je na koni, dokázalo zmobilizovat svůj průmysl ve prospěch armády, a když se rozjede dost možná se zastaví až na březích Atlantiku.
Tomuto přesvědčení by odpovídaly dva nedávné projevy Roberta Fica. Slovenský premiér akceptoval všechny ruské interpretace válečného konfliktu, takže za sebou o parník nechal maďarského premiéra Orbána a stal se neoficiálním vyslancem Vladimíra Putina v Evropské unii. Kdy podobný projev premiér země přednáší?
Může to být jednak v předvečer okupace své země, kdy vidí, že je všechno marné, takže chce ukázat budoucí okupační moci, že požaduje co nejnižší ztráty výměnou za hladké podvolení.
Podobný projev také přednáší hlava vlády v situaci, kdy chce vyjádřit nespokojenost s politickou orientací země a ohlásit, ve slovenském případě, že usiluje o vystoupení z NATO nebo Evropské unie. Takhle závažné bylo Ficovo vyslovení nedůvěry vůči západním spojencům i dosavadní orientaci Slovenska.
Robert Fico nejspíš nechce ani jedno, ani druhé. Chce jen svým voličům ukázat, že „je proti těm nahoře,“ a tím pádem „s těmi dole.“ Je to zvláštní mentální naladění slovenské politické kultury. Když však odjížděl do Paříže na setkání evropských státníků s francouzským prezidentem Macronem, řekl, že Slovensko bude po spojencích chtít bezpečnostní záruky.
Jinak řečeno, ti, které kritizuju, mi mají zajistit obranu proti tomu, jehož zájmy prosazuju? Můžeme si tisíckrát říkat, že Fico chce připravit svým stoupencům terén před jarními prezidentskými volbami. Stejně se vystavuje podezření, že je aktivní spolupracovník s válčícím státem, který ohrožuje naše spojence. Za druhé světové války se těmto lidem říkalo kolaboranti. Do této pozice se premiér Fico sám svými názory stylizuje.
V čele ukrajinského státu zase sílí nervozita poté, co byl z čela armády odvolán generál Zalužnyj a to po dlouhých konfliktech s prezidentem Zelenským. Zalužnyj už dlouho obcházel ministerstvo obrany a dojednával dodávky přímo se spojenci, tlačil na prezidenta, aby vyhlásil mobilizaci a získal tak do armády půl miliónu odvedenců. Vaz mu zlomil rozhovor pro The Economist, kde řekl, že dnešní situace na frontě připomíná první světovou válku s tehdejšími statickými a pozičními boji. Nikdy přitom nevěřil na ofenzívu, kterou ohlašovala v létě minulého roku Zelenského administrativa. Co dál?
Jednou z verzí dalšího vývoje je, že se časem vytvoří nárazníková linie, jako mezi severní a jižní Koreou od roku 1953. Sice nebude podepsána mírová dohoda, ale válčit se přestane de facto a příměří bude hlídané armádami obou stran. To je jedna z možných variant.
V jedné věci je tahle válka přece jen zlomová. Od roku 1945 platila v Evropě neměnnost hranic. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se jednotlivé svazové republiky oddělily od Ruska, ale zůstala mezinárodní garance jejich hranic. Ukrajina měla zaručenou neměnnost svých hranic ještě extra dohodou tzv. budapešťským memorandem. Tehdy se hlavní světové mocnosti dohodly, že dávají Ukrajině záruky neměnnosti hranic výměnou za odevzdání jaderných zbraní ze svého území do Ruska. Ukrajina na to přistoupila, což jí zřejmě bude stát vlastní suverenitu nad částí území. Podstatné je toto: „kradení území“ je fenomén, kterým se vracíme o sto let zpátky.
Dříve nebo později to vyvolá orientaci evropských zemí na posilování bezpečnosti, stručně řečeno, na zbrojení. To bude jediná garance, že stát nebude napaden a připraven o část svého území a obyvatel.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
