Článek
Ještě minulý týden se zdálo, že by mohl smrtící zatáčku vybrat. Nejdříve poskytl rozhovor České televizi a následně týdeníku Respekt, kde vyjádřil lítost nad způsobem soudního projednávání kauzy Olšanské hřbitovy. Zároveň se na jeho obranu postavila většina špiček justičního světa. Vaz mu však zlomilo odhalení nové kauzy z roku 1985, v níž poslal na deset měsíců nepodmíněně do vězení skladového dělníka, který nadával na komunisty a někdo ho udal. Dotyčný si odseděl pět měsíců, ale odvolací soud Fremrův původní rozsudek zrušil a prostořeký dělník vyvázl s podmínkou.
Navíc došlo k manipulaci s písemně vyhotoveným rozsudkem – v původním textu se o paragrafu hanobení republiky nemluvilo, stejně jako během prvního výroku soudu. Dotyčný paragraf hanobení republiky, který obvykle znamenal dvojnásobný trest, byl do rozsudku dodán dodatečně. Podobnou záhadou zůstalo, kam zmizely protokoly ze soudního projednávání kauzy Olšanské hřbitovy. Dalo by se říct, že příliš mnoho záhad ve dvou ostře sledovaných kauzách u člověka, který usiluje o desetiletý mandát u ústavního soudu. Soudce Fremr to nakonec pochopil a sám odstoupil. Prezidentovi tím ulehčil situaci, do níž ho částečně dostal.
Případ odsouzeného dělníka z roku 1985 znovu připomněl, že v trestním zákoníku jsou stále přítomny tzv. verbální trestné činy. Jde o paragrafy, o jejichž gumovosti a použitelnosti na všechny situace napsal pěknou esej exprezident Václav Havel. V devadesátých letech byl silný tlak vyřadit tzv. verbálky z trestního zákoníku. Nakonec se dospělo k závěru, že verbálky jsou vyhaslé a nebudou se příliš používat. Rozhodně ne ve věcech s politickým kontextem.
Krátce po zahájení invaze na Ukrajinu však vystoupil nejvyšší státní zástupce Igor Stříž a řekl, že žalobci budou důsledněji vystupovat proti schvalování ruské operace. Od té doby bylo souzeno přes sedm desítek lidí. Existuje samozřejmě ostrá hranice mezi názorem a trestným činem. Tou jsou výzvy k používání násilí vůči jednotlivcům nebo skupině obyvatelstva. Toho se několik odsouzených dopustilo svými výzvami k likvidaci poslanců nebo útoku na Ukrajince. Neznamená to, že se budeme vzájemně kriminalizovat za výroky na internetu, kde může někdo vyjádřit pitomý názor, ale stále je to názor. Pokud by se měly verbální trestné činy natrvalo rozmrazit, pak si nemůže nikdo být časem jistý tím, že nebude zařazen do této skupiny trestaných.
Souvisí s tím, jak je v České republice uplatňována trestní politika státu. Hlavní strategii jednoznačně určuje vláda, která k tomu má mandát od voličů a státní zástupci se musí orientovat na její priority. Pro představu: pokud si vládní koalice do programového prohlášení napíše, že jako věc nejvyššího zájmu má boj proti distribuci tvrdých drog, měli by se na to policisté a státní zástupci prioritně orientovat. Není však možné bez konzultace s vládou vytahovat ze zapomnění verbální trestné činy a mlátit jimi po hlavě odlišně smýšlející lidi.
Státní zástupci jsou jednou ze složek státu, která trestní politiku vytváří. To, že jí občané dávají do rukou možnost legálně používat násilí proti těm, co skutečně nebo domněle porušují zákon, je zároveň obrovská odpovědnost. Měly by proto uvnitř soustavy existovat kontrolní mechanismy, jak je tato moc používána.
Koncem července odstoupil z funkce šéfa vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radim Daňhel. Pár týdnů předtím vystoupil na zasedání vlády, kde v podstatě řekl, že olomoucké vrchní státní zastupitelství je de facto neřiditelná struktura. Kromě centrály má ještě pobočky v Ostravě a Brně, které se chovají velmi autonomně. Když chce člověk aktivně dohlížet na práci svých podřízených je to obtížné, a on za to nechce převzít odpovědnost. Na otázku jednoho člena vlády, jestli to konzultoval se svým nadřízeným, nejvyšším státním zástupcem Střížem, odpověděl, že se ho ptal, jestli by nešlo tyto tři tělesa sloučit a byl odmítnut. Reakcí proto byla rezignace a návrat na okresní státní zastupitelství do Kroměříže.
Po letech se nám jako bumerang vrací problém se zákonem o státním zastupitelství, jehož projednání úspěšně blokuje část špičkových žalobců. Výsledkem je, že funkcionáři státního zastupitelství nemají jasně daná funkční období a do funkcí se nedostávají na základě výběrových řízení. Tedy běžný standard, který běžně platí v soudnictví. Tato struktura se tomu dlouhá léta úporně brání, takže zažíváme už čtvrtou politickou garnituru, která naráží na odpor špiček státního zastupitelství. Ti velkou část své kapacity věnují boji za upevnění svých pozic pod praporem nezávislosti. Jejich nezávislost je podle ústavy však při vyšetřování a procesních věcech, jinak spadají pod moc výkonnou. Tento rozpor nejspíš nevyřeší ani Fialova vláda.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
