Článek
Od minulé středy rozehrál Pražský hrad složitou hru s pozdním podpisem zákona, který ve svém důsledku oddaluje jeho účinnost z prvního září na říjen. Prakticky tisíce lidí mohou požádat o předčasný důchod nikoli pět let před řádným nástupem, ale už tři roky předtím. Hrad svůj krok po několika dnech šroubovaně zdůvodnil dvěma argumenty.
Jednak tím, že lidé na rozhodování neměli dostatek času. Dalším důvodem bylo, že konstrukce zákona je formulovaná tak, že v případě prudkého zvýšení inflace dojde k obrovskému navýšení výdajů státního rozpočtu.
Problémem celé kauzy byl především způsob provedení. Od středy, kdy Pražský hrad signalizoval politikům, že prezident zvažuje veto zákona nebo posunutí podpisu, nikdo z politiků ani novinářů neznal reálné důvody tohoto kroku. Obecně řečeno: pokud měli předchozí prezidenti vážné výhrady k nějakému zákonu, diskrétně vyjednávali s vládní koalicí, když ležela předloha na ministerstvu nebo ve sněmovně. Pokud jim nebylo vyhověno, uplatnili své prezidentské veto a zákon musel být ve sněmovně přehlasován silnější většinou.
Problém prezidentské kanceláře je, že ve své administrativní části je stavěný poměrně dobře. V té politické vládne směs improvizace a přetahování o pozornost prezidenta. Takže hlava státu je vtahována do nominací nebo politických akcí, které jsou intuitivní a veřejnosti většinou nesrozumitelné.
Petr Pavel by si do politické sekce měl přivést nejen teoretiky ze společensko-vědních kateder, ale i praktiky, kteří mu řeknou: Pane prezidente, když zmáčknete na tento knoflík, rozsvítí se tohle světlo. Když naopak přestřihneme červený drátek, může dojít k detonaci.
Nikdo netvrdí, že prezidentovy důvody k váhání s podpisem pod penzijní novelu byly neopodstatněné. To, co však kolem toho rozehrálo jeho okolí od minulé středy do neděle, bylo matoucí a nesrozumitelné nejen pro politický svět, ale i pro širší veřejnost. Vyvolat takhle uměle krizi a nepřinést žádné srozumitelné zdůvodnění především vystavuje prezidenta podezření, že je nekompetentní. Kdyby jeho okolí bylo alespoň trochu zkušené, nikdy nic takového nemůže připustit. Když jdu do války, tak s dostatečným počtem divizí. Když chci vykrvácet jako Řekové u Thermopyl, musí být důvod všem srozumitelný.
Co mělo být jinak? V případě soudce Fremra mělo jeho okolí prověřit jeho minulost, která probleskovala celé týdny před jeho nominací. V případě penzijní novely by například projednalo celou věc s vládními stranami a nadhodilo možnost budoucí novelizace, anebo naopak zákon vetovalo.
Takhle jsme byli svědky náhle vyvolané krize, dramatické tiskovky ve čtvrtek večer a složitého vysvětlování postojů. Praktickým důsledkem těchto pohybů je, že prezident de facto řekl: Lidi, něco se bude rozdávat zadarmo, postavte se do řady. Výsledkem bude odliv tisíců lidí z pracovního trhu a vyšší výdaje státního rozpočtu spojené s předčasnými důchody o 3-4 miliardy korun, jak naznačil ministr Jurečka. Rozhodně za tím zůstala pachuť neumětelství.
Ve stejný den, kdy vrcholila hradní ne-krize, vystoupil ministr financí Stanjura s návrhem státního rozpočtu na rok 2024, předpokládajícím schodek ve výši 252 miliard. To, co následovalo, by se dalo označit jako politická schizofrenie. Všechny vládní strany bez výjimky začaly ministra financí bičovat, že nebyl ve snižování deficitu tvrdší. Už o den dva později, když si titíž lidé přečetli rozčlenění jednotlivých kapitol rozpočtu, začali protestovat proti tomu, jak rozpočtové škrty dopadají na jejich resort. Tahle mentalita dobře vystihuje nálady ve společnosti ve stylu: „Šetřit, ale ne skrze mé kapsy.“ Anebo: „Stavět dálnice a vysokorychlostní vlaky, ale ne v mém okolí.“ Popřípadě: „Budovat nová technologická centra, ale ne v našem regionu.“
Podcaster Petros Michopulos tento schizofrenní postoj označuje slovy „mentalita hobitů, kteří slovně něco deklarují, ale ve skutečnosti podléhají sentimentu a snění o barokním krajině a světě bez rušivých elementů. Je to cesta do muzea.“ Dodejme, a pokud v tom muzeu zrovna není silná wifi, propadají stejní lidé silným záchvatům zuřivosti a domáhají se rozhodných zásahů státu. Ale jak víme, nové vysilače se rozhodně nesmí stavět v jejich okolí, a tak to jde pořád dokola ve spirále všeobecného zaostávání.
A to je možná podstata ekonomické blbé nálady, přelévající se dnes Českem. Lidé v produktivním věku mají dojem, že Česko je sice dobrá země k životu, ale jejím hlavním problémem je nevyužitý potenciál. K jejímu využití však brání schizofrenní postoje většiny společnosti a současně neviditelné byrokratické struktury, hájící jen svoje mocenské zájmy. Hlavní heslo zní: stabilita v nehybnosti. V ekonomické terminologii se tomu říká stagnace.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
