Článek
Někdo je označuje slovy parta z Václaváku, nebo dezoláti. Oni sami se nazývají vlastenecká scéna, i když jejich sympatie k Rusku tohle označení zpochybňují.
Počátky vzniku tohoto neformálního hnutí sahají do éry covidu. Tehdy se daly dohromady skupinky živnostníků, které nejvíce postihly zákazy podnikání a hospodářské propady. Z tohoto podhoubí vzteku a odporu proti vládním opatřením vzešlo hnutí nespokojených, na něž se napojovaly další skupiny a skupinky. Od rodící se antivakcinační scény, přes covidem zchudlé umělce, až po lidi obtěžkané exekucemi nebo jen s nenaplněnými profesními ambicemi.
Jejich komunikační platformou se staly sociální sítě a alternativní weby, zpochybňující krizový management západních vlád v éře covidových opatření. Po odeznění protiepidemických zákazů na podzim 2021 se předpokládalo, že hnutí, které vyvíjelo svou činnost převážně v digitálním světě, se rozejde do různých stran.
Pak však přišel čtyřiadvacátý únor 2022 a ruský pokus o okupaci Ukrajiny. Následné debaty o energetické krizi spojily dohromady všechny skupiny z dob proticovidového odporu. K nim se navíc přidali lidé, které bychom mohli označit slovy hlasatelé zkázy. V tomto prostředí se zrodila představa, že v Česku i jinde v Evropě dojde k radikálnímu zbídačení obyvatelstva, které vyvolá generální stávku a pád Fialovy vlády, ne-li celého režimu.
Hnutí rovněž provazují proruské sympatie řady hlavních aktérů. Z této atmosféry se zrodila slavná demonstrace 3. září 2022 na pražském Václavském náměstí, kde se oficiálně k životu hnutí nespokojených přihlásilo.
A co rok poté? Mají moc nebo aspoň vliv? To první zcela jistě ne. Vůdcové hnutí nezaložili žádnou novou stranu, ani nebyli vpuštěni do těch stávajících. To figury jako Ladislav Vrabel vedlo dnes k závěru, že budou vytvářet politické struktury, bez nichž to nejde.
Neprosadila se ani strana PRO (odštěpený menšinový proud Trikolóry) v čele s anticovidovým právníkem Jindřichem Rajchlem. On i Vrabel se stali tvářemi hnutí nespokojených, ale zatím to skončilo stejně – jejich paranoické projevy dovnitř hnutí vyvolaly odchody nejbližších a následné zneviditelnění jejich formací.
A proč nezískali větší vliv v české společnosti? V první řadě mylně vsadili na hospodářsko-energetickou katastrofu státu, která nepřišla. Podle hlasatelů zkázy neměla mít část české populace v zimě 2022/23 čím topit, což mělo smést kabinet Petra Fialy. Jeden z ideologů tohoto směru před pár dny prohlásil, že mylně vsadili na krutou zimu, která nakonec nepřišla. Zima prostě není program. Obzvlášť, když je mírná jako ta minutá.
Nespokojení také nedocenili inovativní síly evropských demokracií, které se obdivuhodně dokázaly vyrovnat s odstřižením od většiny dodávek ruské ropy a plynu. To byl velký výkon, na který se zapomíná. Nespokojenci také podlehli ruské propagandě a uvěřili účelovým příběhům šířeným válečnou propagandou Putinova režimu. Navíc na rozdíl od Slovenska nebude v Česku proruský postoj nikdy většinový.
Navíc české střední vrstvy relativně brzo pochopili, že mají tu čest s falešnými proroky. Výsledkem bylo, že v různém typu voleb několikrát po sobě podrželi kandidáty vládní koalice (komunální, senátní a prezidentské volby). To byl další úder pro hnutí nespokojených, přesvědčených, že energetická apokalypsa je dovede k moci. V době ústupu jejich relativní popularity ještě stačili podpořit kandidaturu Andreje Babiše na Pražský hrad. Ten se jim za to odvděčil typicky babišovsky: sice se stále více orientuje na rozklad vládní koalice, ale současně naznačuje, že do příští vlády by nejraději vzal některou z vládních stran.
Rok 2023 ukázal, že hnutí nespokojených je ve své podstatě rusofilská partička, která chce přesně v duchu Vrabelova programu Česko na prvním místě vystoupit z EU, NATO a navázat užší vztahy s Ruskem.
Právě proto v českých středních vrstvách nenašly odezvu ani jejich slovní protesty proti obranné smlouvě s USA. Tvrzení, že jde o „okupační smlouvu“ se ukázalo natolik bizarní, že na protesty na pražské Malostranské náměstí přišli jen desítky lidí. Od kritiky obranné smlouvy dal koneckonců ruce pryč i Andrej Babiš.
Od té doby nespokojení změnili rétoriku. Upustili od slovních útoků na Ukrajinu a naopak se z ní snaží udělat oběť tzv. kolektivního Západu. V jejich pojetí je Ukrajina svedený stát, který slouží jako beranidlo Západu proti Rusku.
Rovněž někdejší podpora Babiše je tatam. Nespokojení tvrdí, že Babiš je vlastně součástí polistopadového režimu. Sice chce pád nenáviděné Fialovy vlády, ale v jejich pojetí je návrat Babiše do Strakovy akademie jen jinou variantou starého režimu. V tomhle tažení jsou zajedno populistický radikál Rajchl, ruský aktivista Vrabel, stalinista Skála i intelektuální levičáci typu Druláka. To je ovšem slepá cesta vývoje: bez spojenectví s Babišem a jeho pevnou voličskou armádou se jejich politická síla rovná statistické chybě z průzkumů veřejného mínění. Zatím.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
