Článek
Během své návštěvy Liberecka se prezident Petr Pavel zastavil v areálu bývalé firmy Textilana, kde má být postaven rozsáhlý komplex bytů a rekreačních zařízení. Padlo zde, že město i kraj tuto stavbu podporují, existuje připravený investor, dokonce prezident se za celý projekt postavil, ale všichni přítomní si postěžovali, jak neúnosně se vleče stavební povolení. To je věc, která může při podobných stavbách v Česku trvat 5-7 let, a to ještě v lepším případě.
Prezident Pavel na to téma řekl: „Musíme být rychlejší a pružnější jako v Polsku.“ Všechno to vyvolává otázku: kdo v Česku vlastně vládne, když i starosta, hejtman a prezident se cítí bezmocní?
Podstatou demokracie je, že si volíme své reprezentanty a dáváme jim mandát, aby udělali určité věci, které nám před volbami představí. Stále více však převládá pocit, že i politici jsou jen reprezentanti svých úřadů a všichni vespolek jsme zajatci byrokracie. Jinak řečeno, že nám vládnou nevolení úředníci, kteří se skrze razítka a povolení stávají vlivnější mocí ve státě než ve volbách odvolatelní politici.
Tyranie byrokracie vzniká dvojím způsobem. Jednak vyrůstá z dobrých úmyslů zákonodárců. Ve společnosti totiž převládá přesvědčení, že nejlepším cestou, jíž se má politik o „lidi postarat“ je rychlá změna zákona. Bohužel to s sebou nese stále tužší regulace a zákazy. Proč?
Existuje mylná představa, že politici mají povinnost hájit občany i před jejich špatnými rozhodnutími, takže se musí přijímat zákon na cokoli: od chození po schodech až po způsob vynášení odpadků. Je to známá variace na Švejkovo, kdyby nebyla disciplína, byly by všechny stromy na pražském Karlově náměstí obsypány vojáky bez disciplíny.
Jinak řečeno, kdyby nebyly zákony na sebemenší detail našich životů, lidé by neměli pravidla, jak se správně chovat. V praxi to však vede k všeobecnému znepřehlednění všech zákonů.
Za každým zákonem je současně skryto, že musí být vynutitelný. Takže ruku v ruce s tím jdou razítka s povoleními a kontroly se sankcemi, a tudíž vzestup počtu úředníků. Jsou to stále nové a nové agendy, které produkují a upevňují moc nové společenské třídy, která stále více přebírá pravomoci od volených politiků. A nejenom to.
Platí totiž stará zásada: čím více razítek, tím vyšší korupce. Pokusy snižovat počty úředníků bez rušení jejich agend připomíná lidi, kteří chtějí předcházet povodním přeléváním vody z jednoho koryta řeky do druhého.
Druhým zdrojem moci byrokracie je tlak zájmových skupin z byznysu, které vnímají nové zákony a normy jako prostředek, jak se vypořádat s konkurencí na trhu. I tady platí: čím menší konkurence, tím vyšší ceny, a tím vyšší zisky, ale jen pro určité vrstvy, které si prosadí svoje privilegia.
Často to má ještě prozaičtější důvod spočívající v tom, že majitelé razítek a jimi privilegované firmy jsou nějak majetkově propojeni. Když se tyto dva důvody spojí do jednoho proudu, je výsledkem skutečná moc nevolených. V takovém systému má většina protekcionistických opatření ráz ochrany zájmů určitých podnikatelských skupin na úkor jiných podnikatelů a hlavně spotřebitelů, které to nakonec zaplatí ve vyšších cenách.
Seriály typu Jistě, pane ministře (premiére) popisují humornou formou způsob myšlení určité společenské třídy. Její motivací je ochrana svých zájmů proti zájmům veřejnosti, jejímž jménem sama vystupuje. Na první pohled to působí jako spiknutí proti svobodě lidí, kteří tohle všechno navíc financují ze svých daní. Bohužel ono to tak trochu je.
Pokud nemá v hlavách normálních lidí vzniknout představa, že jedinou cestou jak porazit byrokracii je volba extremistů, měli by všichni, od starosty po prezidenta na podobných akcích jako byla ta ve Frýdlantu říct jasně: toto a toto jsou důvody, které způsobují neodůvodněné zdržování staveb. Hlavně bychom měli vyžadovat, aby nám řekli, co udělají, aby se to neopakovalo i v jiných případech. Chce to odvahu, ale má to smysl.
Bohumil Pečinka
