Článek
Jedním z podloží tohoto soupeření je, že odchází lidé ze zakladatelské skupiny, která stála u začátků Petra Pavla před třemi lety. Naopak dnes je nahrazují lidé poslední hodiny jeho úspěchu. To samozřejmě vyvolává velké pnutí.
Z velkého nadhledu to připomíná staré církevní boje o to, kdo měl pro křesťanské hnutí větší význam, jestli dvanáct původních učedníků nebo svatý Pavel. Ten se sice přidal k hnutí až s velkým zpožděním, ale svým manažerským přístupem položil pevné základy této církve.
V médiích dění na Hradě vypadá tak, že kancléřka Vohralíková železnou rukou vymetá všechno, co se hýbe. Sama na sebe přitom strhává nepřiměřenou mediální pozornost, takže to někdy vypadá, že je ona prezidentem a Petr Pavel jen jejím ministrem zahraničí. A jak víme z marketingu: často nejsou podstatně věci, jak jsou, ale jak vypadají, že jsou.
V předvolebních debatách se uvažovalo o tom, nakolik je Petr Pavel po deseti letech nespoutaného prezidentství Miloše Zemana schopen vrátit výkon této funkce do ústavního rámce. Jednou z anomálií tohoto období bylo například postavení kancléře Mynáře. Nefungoval totiž jako nejvyšší úředník Kanceláře prezidenta republiky (KPR), ale častěji jako nikým nezvolený viceprezident, mediátor politických a ekonomických zájmů různých skupin.
V téhle chvíli je však něco podstatnějšího než hradní boje různých křídel. Je to otázka, jestli odborné zázemí Petra Pavla ho netáhne dolů a jestli tím netrpí jeho image na veřejnosti. Jde to ukázat na několik příkladech.
Příští týden zřejmě prezidentovi neprojde další nominant na ústavního soudce. Když prezident Pavel poslal senátu ke schválení současného soudce Nejvyššího soudu Simona, jasně neřekl, proč by právě člověk Simonova ražení na ústavním soudu chyb. A vůbec proč se tak rozhodl a z čeho vycházel. Soudce Simon má pověst experta na odškodňování lidí, to je v pořádku. Když si však právní experti probrali jeho rozsudky, vyšel z toho spíš člověk specializovaný na neodškodňování lidí soudící se za neoprávněné poškození ze strany státu. Z těch rozhodnutí vychází Simon jako člověk, za jehož „příliš formalistní“ rozhodnutí ho často kritizoval ústavní soud.
A tady se dostáváme k podstatné věci: ne každý špičkový právník je vhodný pro funkci ústavního soudce. Ten by měl vycházet z přirozeného práva a hledat spíš spravedlnost, než dogmaticky lpět na liteře zákona. To, co může v jednom typu soudu být funkční, může v jiném být problém.
Přesně tyhle věci by měl prezidentu Pavlovi, který je specialistou na bezpečnostní problematiku, někdo předem říct. Zatím se zdá, že hradní nominace na ústavní soud probíhá podle zásady: uspokojme důležité právní instituce v zemi, hlavně ať máme klid a ještě si tam navrhněme své favority. Tyhle věci se začínají proti Petru Pavlovi obracet.
Stejně tak žádný prezident na světě se neobejde bez zkušených kariérních politiků a diplomatů vedle sebe. Tedy těch, kteří mu řeknou, jakou mají váhu ta či ona slova. I tady platí, že stejná slova řečená v různých kontextech mohou vyvolat úplně jiné reakce.
Petr Pavel během několika dní pronesl tři projevy na významných akcích. Otázkou je, zda je nutné na takto prestižní místa jezdit v tak krátkém časovém sledu, když nemám silné téma. To je na jinou úvahu. Na univerzitě v Bruggách začal mluvit o zrušení práva veta pro členské země EU. Kdyby tato slova pronesl jako nezávislý analytik, nebo prezentoval stanovisko vlády, která vytváří zahraniční politiku, mělo by to své opodstatnění. Takto se musel od jeho stanoviska distancovat český premiér a sám Pavel se stal předmětem řady útoků.
O den později v Evropském parlamentu českým europoslancům řekl, že nešlo o návrh, ale způsob, jak rozproudit diskusi na dané téma. Je to ukázkou toho, jak by potřeboval zkušenější odborné zázemí, které by mu řeklo úskalí prezidentských projevů, které jsou žánrem svého druhu.
Všechny tyhle věci vytváří dojem, že prezident Pavel musí řadu svých kroků dovysvětlovat, a ve své funkci se postupně ztrácí.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
