Článek
Už 137 let uplynulo od chvíle, kdy Národní divadlo poprvé inscenovalo hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Podle tehdejších kritiků autor jako jeden z prvních realisticky popsal modelové vztahy na jihočeské vesnici, kterou nazval Honice. Hlavní příběh se odehrává kolem výběrového řízení na funkci ponocného. Jinak hlasuje starosta a jinak jeho první radní. Nastává změť vychloubání, umíněnosti a nepragmatismu ze všech stran. Do toho jedna velká láska a jeden podvržený dopis. Ke kompromisu nakonec prvního radního dovede jeden z vesničanů, který ho vydírá tím, že dříve dotyčný pytlačil. Vesnice má ponocného, zájmy jsou dočasně vyrovnány.
Tenhle model v posledních dvou letech až příliš funguje v české politice. Opozice (ANO, SPD) dokáže každý spor zájmů přetavit do morálního kýče boje za svobodu a proti nové totalitě. Tak tomu v příštích dnech a týdnech bude v době přijímání novely volebního zákona otevírající možnost korespondenční volby ze zahraničí.
Několik poznámek na úvod. Mezi lety 1990-2002 mohli čeští občané žijící v zahraničí volit pouze na území České republiky. Od roku 2002 mají toto právo i na vyhrazených zastupitelských úřadech v dané zemi, i když počet míst je tak nízký, že krajané z Austrálie, USA a Kanady musí na ambasády létat dlouhé hodiny.
Například v loňských sněmovních volbách takto odvolilo jen 13 tisíc lidí. Srovnejme to s téměř šesti milióny voličů v době poslední prezidentské volby a dojde nám, o co se tu vedou spory.
Všechny z vládních stran měly korespondenční volbu ve svém programu, většina z nich nejen ze zahraničí, ale i vnitrostátně. Nakonec se kompromisem dospělo k tomu, že půjde pouze o hlasování českých občanů ze zahraničí. Opozice je proti.
Pokud zákon v tomto znění projde, budou moci čeští občané v zahraničí nadále hlasovat jak osobně, tak korespondenčně. Klíčem ke všemu je být zapsán na voličský seznam. To je každý český občan v Česku podle svého trvalého bydliště. Korespondenční volba ze zahraničí by se dotkla lidí, kteří v cizině žijí trvale nebo tam odjeli za dlouhodobější prací a studiem. Netýkala by se krátkodobých pobytů a stáží, pracovních cest a dovolených. Klíčová je být vyškrtnut z českého voličského seznamu a nechat se zapsat na podobný seznam na vyhrazeném zastupitelském úřadě. O to se musí s předstihem řady měsíců požádat na zastupitelském úřadě v dané zemi.
Následně dotyčný dostane dvě obálky a identifikační kód. V době voleb vloží lístek s preferovanou politickou stranou do menší obálky, ten vloží s identifikačním kódem do té větší a odešlou na českou ambasádu. Tady se to smíchá s obálkami těch, co jdou přímo fyzicky volit. Následuje stejná procedura při sčítání jako všude jinde v Česku.
Opozice se obává korespondenční volby, protože se domnívá, že by mohlo dojít ke zvýšení volební účasti. Například v sousedním Slovensku této možnosti využilo 59 tisíc osob a šedesát procent z nich volilo poražené Progresivní Slovensko a jen pět procent vítězný Ficům Smer. Podobně uvažují opoziční politici a snaží se to opentlit ústavně právními argumenty.
Jedním z nich je, že korespondenční volba nezajistí ústavně předepsanou tajnost volby. Tedy, že do obálky strkáte lístek v souladu se svým svědomím. Kdyby se k tomu přistupovalo takhle striktně formalisticky, musel by zákon také zrušit tzv. pojízdné urny, s nimiž volební komisaři objíždějí domovy důchodců a nemohoucí populaci. V tomto případě to ovšem nevadí, protože podle mínění opozice jde přece o jejich potenciální voliče. Tajnost volby je především možnost pro člověka, ne státem nařízená povinnost.
Zajímavou formulaci použil poslanec Vondráček (ANO), když reagoval na výtku, proč jeho hnutí odmítá korespondenční volbu, když ji Babišova vláda měla v programovém prohlášení. Vondráček řekl: „Od té doby se událo ve světě hodně, svět se mění, takže se upravují i názory, co všechno se může stát.“
Tak si řekněme, co se od té doby stalo, že to poslance Vondráčka a jeho šéfa Babiše donutilo změnit názor. Předně korespondenční volba je na postupu a má ji zavedeno 126 zemí z 200 na planetě. Jen v Evropské unii patříme mezi poslední tři země, co ji nemají. Některé země (Německo) mají dokonce vnitrostátní korespondenční volbu.
Druhá nejsilnější země EU, Francie, korespondenční volbu nemá, ale to jen proto, že Francouzi mimo i ve Francii volí elektronicky, což bychom mohli označit jako modernější formu hlasování. Je pravda, že sousední Rakousko v roce 2016 zrušilo druhé kolo prezidentské volby. Důvodem bylo, že jedna sčítací komise předčasně rozlepila a sčítala obálky. Právě kvůli této formalistické chybě, která nesouvisí s podstatou korespondenční volby, si Rakušané volby zopakovali.
Dokonce i tak patentovaný konzervativec jako šéf polské strany Právo a spravedlnost Jaroslav Kaczynsky prosadil korespondenční volbu v prezidentské volbě. Z čeho tedy poslanec Vondráček čerpal?
Nejspíš z vlekoucích se sporů o regulérnost voleb ve Spojených státech. Tady je třeba říct, že volební systém USA je velmi komplikovaný a zastaralý. To nemá nic společného s korespondenční volbou nebo čímkoli jiným. Metody sčítacích strojů, nepřímá volba elektorů a hlasování ve vzdálených oblastech, zvnějšku působí chaoticky. Spojené státy jsou proto řazeny k zemím s méně přehledným systémem voleb, ale to se netýká korespondenční volby, ale systému hlasování, který se nemůže opřít o voličské seznamy podle stálého bydliště.
To, před čím varují demonstranti z Václavského náměstí, je jenom špatně pochopená americká zkušenost a přenesená do jiných reálií v Česku. Čistě mocensky viděno je to boj o to nepřipustit k volebním urnám část voličstva, o níž si myslím, že by nemusela hlasovat pro můj politický směr.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
