Článek
Pětadvacátého června uplyne deset let od chvíle, kdy Miloš Zeman jmenoval, v rozporu s vůlí sněmovní většiny, úřednickou vládu Jiřího Rusnoka. O deset let později tentýž Zeman prohlásil v pořadu Terezie Tománkové, že jmenování Rusnoka bylo součástí jeho plánu posunout Českou republiku více k prezidentskému systému.
Následně řekl, že střednědobě usiloval o větší pravomoci pro hlavu státu. Údajně chtěl mít jako prezident právo předkládat vlastní zákony. Současně se snažil, aby v případě odmítnutí zákona ze strany prezidenta muselo být jeho veto přehlasováno nikoli většinou 101, ale 120 hlasy.
To by byl velký zlom v celém ústavním systému, který by vedl k cestě od parlamentní demokracie k francouzskému poloprezidentskému systému. V takovém uspořádání má prezident klíčovou politickou roli. Potřebovala česká politika právě tuto léčbu? A nebyl by to spíš generátor dalšího politického napětí v zemi?
Deset let poté expremiér Jiří Rusnok v rozhovoru pro podcast Kecy a politika tvrdí, že o něčem takovém rozhodně nevěděl. Spíš se domnívá, že Miloš Zeman zpětně hledá osmyslnění některých svých kroků. Rusnok jej hodnotí jako hráče, pro něhož je hra obsahem jeho života a je dokonce důležitější než jakýkoli výsledek.
Jednou z hvězdných hodin exprezidenta Zemana nepochybně bylo, jak v letech 2014-2016 najmenoval sedmičlennou bankovní radu České národní banky. Lidé jako Holub, Benda, Mora nebo Niedetzky byli absolutní špičky ve svých oborech. Ve srovnání s tím představuje dnešní sestava bankovní rady třetí ligu. Svým způsobem připomíná chráněnou kutilskou dílnu, v jejímž čele stojí bývalý ekonomický poradce Andreje Babiše – Aleš Michl.
Na otázku autorů podcastu Keců a politika, proč nový guvernér Michl dělá podivně udržovací měnovou politiku, odpověděl Jiří Rusnok slovy, že je za tím jeho bezradnost a závislost na mínění jiných lidí. Rozhodně je dnešní měnová politika mimo hlavní proud světového ekonomického uvažování o inflaci.
Problém je, že Aleš Michl, jak se to například ukázalo v jeho nedávné přednášce na pražské Vysoké škole ekonomické, nechápe rozdělení moci mezi vládou a Českou národní bankou. Ústava předpokládá, že vláda může být rozmařilá a populistická, může se zadlužovat a huntovat ekonomiku. To samozřejmě není správné, ale může se to vyskytnout. Pro tyto případy má demokratická ústava v sobě zabudovaný systém brzd a protivah.
Proto dává takovou nezávislost a pravomoc centrální bance. Právě její bankovní rada má ojedinělé kompetence, například zvednout úrokové sazby, prodražit vládě úvěrování jejich dluhů a dotlačit ji k umírněnější rozpočtové politice. Namísto toho se dnešní guvernér Michl tváří, že on nic, on muzikant a za všechno může vláda. Přitom je známý jeho článek z léta 2021 otištěný v MF Dnes kde psal, že Babišova vláda za inflaci nemůže a kritizovat by se výhradně měla Česká národní banka.
Exguvernér Jiří Rusnok je přesvědčen, že inflace skutečně může spadnout na jednociferná čísla. Evropská i česká ekonomika ale obsahují do budoucna řadu nebezpečných proinflačních momentů. A jak víme, inflace přichází ve vlnách a má tendenci se vracet.
Velké riziko například představuje fakt, že česká ekonomika je sice v mírné recesi, ale počet volných míst na trhu práce je stále velký a firmy mají spíš tendenci svým zaměstnancům zvyšovat mzdy. Takových momentů by se našlo víc. Podstatné je, aby ČNB i vláda dělaly právě to, co od nich předpokládají zákony České republiky.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
