Článek
Tentokrát je odstartoval guvernér Aleš Michl, který na adresu vlády na tiskové konferenci řekl: „Cesta k nižší inflaci vede přes snižování deficitu státního rozpočtu, potrhuji: snižování deficitu státního rozpočtu. Fiskální zodpovědnost je pro nás strašně důležité téma.“ Premiér Petr Fiala na to odpověděl, že by si guvernér měl víc všímat toho, jak centrální banka bojuje s inflací, protože je to právě ČNB, která drží nejvíc nástrojů jak zajistit cenovou stabilitu.
Vyvolává to dvě základní otázky: Kdo může nejvíc ovlivnit pokračující zdražování? A proč se Aleš Michl rozhodl ventilovat svoje názory veřejně?
V ústavním systému brzd a protivah funguje rovnováha mezi pravomocemi ČNB a vlády následovně. Voliči mají právo hlasovat pro jakoukoli stranu, včetně populistické, která slibuje všechno všem a zadlužuje stát. Z tohoto pohledu vláda teoreticky nemusí být finančně kredibilní. Zato centrální banka (ČNB), která má za hlavní úkol pečovat o cenovou stabilitu, kredibilní být musí.
Jinak řečeno, pokud vláda v souladu se svým volebním programem příliš zadlužuje stát, musí jí na to vedení ČNB zdvořile upozornit a následně musí jednat a to těmi nástroji, jaké má. Například tím, že zvýší úrokové sazby, čímž každé vládě prodraží peníze, které si chce půjčit. Kdyby takto postupovala Michlova bankovní rada ČNB, nemohl by nikdo nic namítnout. Ona se však dostala do dvojí pasti.
Když před rokem Aleš Michl nastupoval, tak oznámil, že nebude zvyšovat úrokové sazby. Bylo to přesně v duchu politiky Andreje Babiše a Miloše Zemana, kteří po novém guvernéru ČNB chtěli, aby sazby nezvyšoval, protože by to, podle nich, poškodilo ekonomiku. Aleš Michl, tento bývalý poradce expremiéra Babiše a nominant exprezidenta Zemana, nemůže pohrozit vládě vyššími sazbami, ani kdyby chtěl. Takže se vybíjí na tom, že hrozí vládě, aniž by týden počkal, jestli náhodou jí připravovaný úsporný balíček není odpovědí na jeho kritiku.
Aleš Michl je také v druhé pasti. V době sněmovních voleb zveřejnil legendární článek s názvem Nesmysly o inflaci (MF Dnes, září 2021), kde se zastává tehdejší Babišovy vlády, které pod rukama začala růst inflace. Tehdy napsal: „Pečovat o cenovou stabilitu je úkolem ČNB. Vláda za to fakt nemůže. Pokud chcete na někoho řvát, tak spíš na mě tedy.“
Chtělo by se říct: jednu vládu za zadlužování kritizuje, druhou brání. Spisovatel Ludvík Vaculík o těchto situacích říkal, že nejde mít v jedné věci současně opačný názor, a tvářit se, že mám v obou případech pravdu. To je případ Aleše Michla, což ho tlačí ke zdi.
Je pravda, že čím větší deficit státního rozpočtu, tím více se podpaluje inflace v zemi. Zároveň platí, že většinu nástrojů na utlumení množství peněz v ekonomice má stejně ČNB. To je ostatně dlouhá historie debat, které se v západní Evropě vedly přes třicet let o tom, jestli má, nebo nemá být centrální banka nezávislá. Nakonec většina zemí, včetně Česka, tuto nezávislost prosadila. ČNB proto nic nebrání aktivně proti inflaci bojovat. Pokud samozřejmě odhlédneme od slibů, které Aleš Michl dal Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi.
Co ovšem dnes nejvíc znepokojuje, je, že v politice ani ve společnosti není zakořeněno vnímání inflace jako největšího ekonomického zla dneška. Vyvolává to dojem, že politické elity necítí tlak zespodu, a proto nechávají inflaci volnější průběh a skrze ni se potichu splácí zadlužení, které tu udělaly předešlé vlády.
Základem úvah na téma jak inflace dlouho potrvá, jsou inflační očekávání. Pokud lidé a firmy přijmou jako fakt, že zdražování tady s námi bude ještě řadu let, přizpůsobí tomu své chování a budou se snažit zvedat ceny zboží, služeb a vyjednávat si vyšší mzdy. To by mohlo vyvolat druhou vlnu inflace. I z toho pohledu by bylo dobré, aby si Michl s Fialou o těchto věcech promluvili mezi čtyřma očima a dospěli k přijatelnému kompromisu. Pokud ne, má centrální banka i vláda stále dost možností co s touto situací dělat.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
