Článek
Na ulicích by se neproháněla SUV, ale kočáry a drožky, namísto motorek koně, snad jenom v ulicích by chodilo více kapel a vyhrávalo by oblíbené skladby. A zcela určitě namísto ekumenického rozjímání by u sv. Víta proběhla skutečná mše. Podstatné podobnosti však nebyly náhodné. Včera jsme prostě byli svědky občanské korunovace se všemi starými dobrými monarchistickými zvyky a obyčeji.
A proč uvádím právě Františka Josefa I. (u moci 1848-1916), v českých lidových kruzích označovaného jako „starej Procházka?“ Byl to právě on, který svým dlouholetým vládnutím dal základ našemu chápání role hlavy státu. I když se TGM po návratu do země v roce 1918 zpěčoval převzít tuto roli, nakonec do ní zapadl a řada jeho nástupců rovněž. Mezi neměnné konstanty tohoto stylu patří víra ve vyšší spravedlnost (právo udělovat milosti), úřednická pečlivost (chodit do práce na 6 ráno), výjezdy po regionech, spojené s plněním slibů místním komunitám (intervenovat u ministra financí), občasné vyjádření nesouhlasu se jmenováním ministra, a hlavně jde o to symbolizovat sílu, důvěru a schopnost ochránit svůj národ.
Politolog Stanislav Balík napsal, že v erbu českého prezidenta by mělo být: reprezentovat a sjednocovat. To se naposled dařilo Václavu Havlovi někdy do poloviny devadesátých let, Václavu Klausovi v prvním volebním období a Miloši Zemanovi nikdy. Je to asi takhle: lidé jsou méně politicky vyhranění, než se ze závěrů agentur pro výzkum veřejného mínění může zdát. Ale i ti ideologicky opravdu založení jsou schopni na určité úrovni (společný jmenovatel) hovořit s kýmkoli a aspoň částečně se druhému otevřít. Předpokládá to, že dotyčný má pověst člověka, který hraje férově, naslouchá a lidově řečeno na nic si nehraje. Právě proto má Petr Pavel jedinečnou šanci skutečně splnit Balíkovo heslo, které není, ale mělo by být, na prezidentské standartě. Přejme mu to i sobě.
Bohumil Pečinka
Kecy&Politika
