Článek
Těžko hodnotit rozsudek trestního soudce Fremra v kauze tzv. Olšanských hřbitovů bez popisu celkové společenské atmosféry. Rok 1987 v bývalém komunistickém Československu byl ve znamení ekonomické stagnace a politické zemdlenosti, která byla založena na existenci osmdesátitisícové armády okupačních sovětských vojsk na našem území.
V centru sovětského impéria sice tehdejší vládce Michail Gorbačov rozjížděl perestrojku (pokus o vnášení tržních prvků do plánované ekonomiky) a glasnosť (více svobody projevu), ale to se v českých zemích a na Slovensku příliš neprojevovalo. U moci byla už osmnáctý rok garnitura, která odvozovala svou moc od okupace v srpnu 1968, a jakýkoli svobodný společenský pohyb musel nutně začít u přehodnocení pobytu vojsk na našem území. To bylo pro garnituru kolem Gustáva Husáka nepřijatelné.
V tuto dobu přijel do Prahy šéf sovětských komunistů Gorbačov a desetitisíce lidí v ulicích ho vítali v očekávání, že odstraní sklerotický režim, který tu jeho předchůdci pomáhali zavést. Populární Gorbi však prováhal svou šanci a v Československu převládlo přesvědčení, že všechno bude, jak bylo.
Tehdejší systém držel pohromadě hlavně kvůli strachu z represí, které obstarávala tajná politická policie vystupující pod zkratkou StB (Státní bezpečnost). Mezi její oblíbené nástroje patřily politické provokace a inscenované procesy. Oblíbenou hříčkou bylo označovat všechny odpůrce tehdejšího režimu za fašisty. V té době spatřila světlo světa kauza tzv. Olšanských hřbitovů.
Začala opileckým vandalismem dvou kluků (17, 18 let), kteří pokáceli náhrobky sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech. Po jejich zatčení policisté zjistili, že se dopouštěli dalších podobných věcí. V té chvíli do hry vstoupila obávaná Státní bezpečnosti (StB), která se nespokojila pouze s vyšetřováním vandalismu. K celé kauze přifařila ještě jejich kamaráda Alexandera Ereta, z něhož udělala duchovního vůdce a vytvořila organizovanou skupinu.
StB záhy namixovala spojovací příběh, jímž byla legenda o skupině mladých, kteří se dopouští násilností pod vlivem ideologie fašismu. K dokreslení měli sloužit některé propriety zabavené při domovní prohlídce u Ereta, například helma z druhé světové války nebo výstřižky z časopisu Květy vztahující se k válce.
Při posuzování takových věcí platí základní pravidlo. Když je v nějaké justiční kauze tolik procedurálních přešlapů, měl by každý zbystřit, jestli se nejedná o manipulaci. A tady jich bylo opravdu hodně. Ani koncem osmdesátých let nebylo zvykem, aby se vazebně stíhaný člověk nemohl celé měsíce dostat ke svému obhájci jako Alexander Eret.
Tehdy už také nebylo zvykem, aby mladý kluk byl podrobován fyzickému násilí jako vězni v padesátých letech. I to se tentokrát stalo, ať už ze strany StB, nebo s nimi spolupracujících vězňů. I pod vlivem toho se Eret pokusil o sebevraždu. Rovněž ho dlouhé měsíce nesměl navštívit nikdo z blízkých. Snad pod vlivem toho začal hrát hru na duševní nemoc, protože doufal, že se z moci StB a justiční mašinerie dostane.
Většina důkazů proti němu je založena ne na důkazech, ale jeho doznání, což bylo vynuceno hodně drsnými postupy tajné policie. Navíc řada důkazů nebyla vznesena u soudu, ale byla jen přečtena z výslechů v přípravném řízení, což je proti zásadám právního státu, kdy každý může u soudu změnit svědectví, například v důsledku předchozího nátlaku.
Nikdo netvrdí, že všechny části skládačky, která vstoupila do povědomí jako kauza Olšanské hřbitovy, byly lži. Jen byly rozestaveny tak, aby byl vytvořen exemplární případ tzv. fašistické skupiny mladých a vyneseny odstrašující tresty.
Kdyby se nad tímto procesem, který se v určitých kruzích diskutoval řadu týdnů, zamyslela poradní skupina prezidenta Pavla, mohli jsme být ušetřeni řady věcí. Například mohlo být o pár měsíců odloženo Fremrovo navržení na ústavního soudce a v případě pochybností by bylo smeteno se stolu. Takto prezidentovi vznikl reputační problém.
Také senát mohl zaujmout úplně jiné stanovisko. I oni si mohli udělat nezávislý audit „života a díla soudce Fremra.“ Vlastně je to dobrá zkušenost, z níž může vzejít nový systém prověřování kandidátů do budoucna, protože tento prezident nakonec obmění 13 z patnácti ústavních soudců.
Bohumil Pečinka, Petros Michopulos
Kecy&Politika
